Popel a démant

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

Své místo v druhé polovině pravidelného cyklu Kurs filmové historie v pražském Ponrepu si pravidelně nachází Wajdův Popel a démant. Oslovuje dodnes, ať už svým tématem nebo formální stránkou. Příběh vyprávěný očima vojáka Zemské armády v podání Zbigniewa Cybulského svým rebelantstvím předává každému svému novému diváku ten tolik potřebný apel k upamatování zlomových událostí polských dějin květnových dnů 1945. Nicméně v otázce anachronického oblečení není s odstupem poloviny století snadné si odpovědět, zda je ono právě tím zásadním nadčasovým prvkem. A konečně Zbigniew je něco jako Gérard Philipe nebo Honza Tříska a to není nic pro mě. (05.01.2012)

Ten film mě dostal mmj. dvojím obětím a obě jsou smrtelná. Poprvé, když hlavní hrdina (vím, jak se vyslovuje, ale nechtějte, abych s díky bohu -Janu Husovi - zapomenutými spřežkami psala jeho jméno) zastřelí komunistu - po válce nepřítele západního odboje - který je mu osobně sympatický a smrtelně raněný muž popojde pár kroků a v předsmrtné křeči se zavěsí do atentárníka na jehož hrudi skoná. Druhé poslední obětí je, když Zbiegnew Cybulski - - zkusila jsem to! - umírá a v posledních záškubech života na sebe strhává bílá prostěradla, která se barví jeho - v černobílém filmu černou - krví. Jaký symbol, jaká síla, jaký smutek! (07.07.2010)

Wajdův pohled na konec druhé světové války prostřednictvím jedné zpackané záškodnické akce Zemské armády je značně syrový a deziluzivní, něco k čemu se naši filmaři dopracují až o desetiletí později. Kromě režiséra zasluhuje pochvalu i kameraman Jerzy Wójcik a herecký tahoun filmu Zbigniew Cybulski. (06.07.2017)

"Predtým si zabíjal Nemcov a teraz zabíjaš Poliakov". Nie presne doslovný citát z filmu z dňa 8.5.1945. O tom Popol a diamant je a nič viac k nemu snáď ani netreba písať. Žiadna heroizácia národa, oslavujúca svoju chrabrosť v boji proti nacizmu, skôr presne naopak. (Ne)sympatický hlavný hrdina, ktorému som nezávidel ani jeho šik okuliare, jeho krásna potenciálna priateľka, ktorá si môže ale o šťastnej budúcnosti nechať iba zdať, rovnako ako celé Poľsko. Zdrvujúca sebareflexia poľskej spoločnosti v nie príliš veľkom odstupe od vojnových udalostí, aká by mala byť prítomná v každej vyspelejšej kinematografii európskych krajín. Vojna predsa o víťazstvách nie je! (02.03.2015)