A co dále, Baltazare

Život je někdy i hodně smutný a všichni musí čelit různým nepředvídatelným trápením... Malý černý oslík těžkým nákladům, fyzickému vyčerpání i týrání, dospívající dívka problémům ve vztahu ke svému otci a první lásce s krutým bezcitným klukem, starší muž podezření policie a jednomu nespravedlivému omylu. Na samotném filmu velice oceňuji Bressonovu práci při vyprávění příběhu obrazem, s podmanivou vizuální atmosférou (a dokonce narozdíl od starší Bressonovy tvorby i bez často zbytečných vypravěčských monologů!). Všechny dojímavé či naopak především kruté scény dokázal Bresson natočit a nabídnout s dobře zvoleným odstupem tak, aby divák nenabyl dojmu citového vydírání a zároveň aby to nepůsobilo zcela odtažitě, mělo přesto podmanivé (chvílemi až poetické) momenty a mohlo zapůsobit množstvím emocí. Ona i ta krutá smrt v závěru je díky prostředí louky a stáda ovec mírně poetická... Jenom vzhledem k tomu, jak je tento film hodně smutný, pocitově zcela vyčerpávějící a ke konci až mnohonásobně a bezvýchodiskově depresivní, nejsem si jist, zda se na něj chci dívat znovu. A tady asi mám i menší problém, ačkoliv hodně váhám i nad plným počtem hvězdiček, ta skličující bezútěšnost mě k závěru až příliš rozsekala a já bych si přál v tom najít alespoň jednu malou kapku naděje, která mi tu scházela. :( [85%] (26.06.2021)

10/10 A to jsem myslel, že mě už nic nemůže překvapit! Tento film, to je jedna velká skepse, nevíra v člověka. Všichni zde prohrají a co víc: vyvěrá z toho zlo v člověku. Měl jsem u toho obdobné pocity jako u Requiem za sen. Vím, že jsou to dva nesrovnatelné filmy. Na to, že film někomu přijde nudný nechci a ani nebudu tady reagovat. Jenom chci podotknout, že jestli Tarkovskij režíroval filmy s hlubokým filozofickým přesahem, tak Bresson filmy s hlubokým lidským přesahem. (10.10.2006)

Je mi luto, ze si ludia vybijali zlost na faune, no ale stalinske represie v byvalom ZSSR boli skutocnym svinstvom, asi 6 - 7 genocid, ktore sa odohrali len v minulom storoci a Velky Skok Vpred Mao Ce Tunga - to boli masakre! Plus - len sa zacitajte do toho, co praktizovali privrzenci par - izmov /na zaciatok stacia a komunisti, bolsevici a nacisti/. To bolo prave peklo, sajrat , frajerina! Nejsem zruda, ale nejsem ani hlupa utlocitna bukvica, takze tak. Jo a skuste si pozriet Tarkovskeho Andrej Rublev /sceny s kravou a konom/ , pripadne nemecky film Der Ewige Jude 1940 /koncove casti su fakt masakrozne/ a potom mi nieco vypravajte : 5 % (02.02.2016)

Až po druhém shlédnutí jsem plně docenil tento nesmírně jímavý příběh a překvapivě až napodruhé mě film donutil k slzám. Bresson se snaží vytrhávat diváka z ponoření do silného příběhu, ať už použitím "modelů" tedy neherců, kteří ztvárňují spíše živoucí teze než plnokrevné postavy a především v tomto případě originálního postupu, kdy se nejdůležitější scény dějí časově mimo plátno a my vidíme jen jejich důsledky či jakési spojovací články. Právě proto naše fantazie má zcela volný prostor nakládat s nevyřčeným a tím mu dle nátury člověka dodat i větší intenzitu, získat na událostech větší zájem. Díky tomu i jakkoliv odcizeně působící příběh vede při správném naladění k neopakovatelnému zážitku a prožitku, k němuž už stačí přídat jen životem smýkaného osla a jeho žalující pohledy i pokorné snášení osudu mezi všudypřítomnou špatností. Bresson dotáhl svůj minimalistický styl k dokonalosti a je jen ukázkou jeho mistrovství, že z užitých prostředků dokázal vykouzlit tak silné emoce. A právě ony jsou klíčem k humanistickému poselství a víře, kterou je tento úctyhodný snímek prosycen. (07.06.2009)

Mám pocit, že – podobně jako ve filmu Deník venkovského faráře adaptoval román Georgese Bernanose – převedl Bresson ve snímku A co dále, Baltazare do filmové řeči poezii Francise Jammese. Z ní zde jako by vykrystalizoval příběh o čisté bytosti, která na své životní pouti zakouší s pokorou, nikoliv však beze vzdoru, všemožné rány. Film je až neuvěřitelně tichý, ne však mlčenlivý; mnoho sděluje v náznacích, jen obrazy, gesty. Touto tichostí spojenou s cudnou imaginací se současně celý příběh prohlubuje, dostává rysy metafyzického rozjímání nad světem a životem. Konfrontace osla a lidí dokonce nabývá podoby blízké cestě labyrintem světa za rájem srdce. Obzvláště silné je ve filmu napětí v časech: na jedné straně dětství, spojené s kouzelným, mélickým světem přírody, her a čisté víry, na druhé dospělost plně poskvrněná bezprostřední přítomností (zdařilé je například naznačení lhostejnosti umění a populární kultury k životu, jemuž jsou svědky, v obrazech malířů nezúčastněně jedoucích na klopýtajících oslech, resp. v zapojení populární hudby do tragických scén). Epilogem (a současně epitafem) filmu může být Jammesova prostá báseň Miluji oslíka… Pár veršů ukázkou: „Miluji oslíka, něžný je, / kol cesmín poklidně putuje. // Převáží slabě po silnici / i pytle nacpané pšenicí. // Má milá jej má za hlupce, / ač on vždy jenom básnit chce. // A neustále rozjímá / a oči sametové má. // Tvé srdce, dívko, není něžné / tak, jak je u oslíků běžné: // jímavý hledí na Boha, / blizoučko modrá obloha.“ (08.05.2009)