Čtyři noci jednoho snílka

Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce... (20.04.2009)

Opětovně vypůjčený příběh od Dostojevskijho v rukou Bressona. Vysoce umělecká esej o lásce, ve které je patrná intelektuálnost vnitřních myšlenek, které Bresson záměrně převtěluje do psychologického vnímání, které má teoretickou možnost otevřít zvláštní prostor filmařského vnímání. Přesto jeho záměrná chladnost a odtažitost směrem k divákovi je již klasickou překážkou, která ho neustále drží kdesi v minulosti své vlastní tvorby. (11.09.2021)

Sny jsou naším největším bohatstvím, které nám nikdo nikdy nemůže vzít. Toužíme sice po jejich zrealizování, ale když toho docílíme, zjistíme, že ztratily svou cennost a připadáme si vlastně chudší. Takže dokud to jenom trošku jde, neprobouzejme se z nich! Bressonova lyrická obrazová poezie pro věčné snílky. (04.11.2011)

Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků). (04.02.2010)

Idealizmus a vysnené méty možno nie sú len vždy a za každých okolností falošnou maskou, silou slabých. Bresson ukazuje aj iný prístup: každá vysnená méta je možná a dosiahnuteľná, no pri vedomí, že nie je večná a má svoj presne ohraničený (zväčša neodhadnuteľný) začiatok aj koniec. Takto môžu byť aj najväčší rojkovia v skutočnosti triezvi realisti, uvedomujúci si dočasnosť všetkých tvorivých či vzťahových úspechov. Žiadni bolestínski ublíženci, rochniaci sa v svojej sebaľútosti, ale milovníci života, vychutnávajúci si dočasné chvíle maximálneho šťastia (zamilovanosti do čohokoľvek, kohokoľvek vysneného). Možno ide len nepatrné odlesky a náznaky, ktoré však dokážu sami osebe poskytnúť chvíle osobnej spokojnosti, no ako je známe, stav trvalého šťastia neexistuje - teda s výnimkou permanentnej drogovej excitácie alebo istých druhoch psychotických stavov. Realistickí rojkovia, okoliu sa často javiaci len ako pojašení neužitoční blúznivci, čo nevedia čo chcú, sa zároveň dokážu tešiť. Zo splnenia vysneného. Hoci len na prchavý okamih. Ukazuje sa tiež to, že oveľa viac trpia dogmatici, rigidne trvajúci na jedinom možnom výklade života, vzťahu, umenia. Zväčša strácajú humor (ak vôbec nejaký majú) a metajú jedovato-ironickými bleskami vôkol seba. Aby nakazili smútkom, hnevom či bolestínstvom aspoň okolie, keď už oni sami sa cítia nepohodlne, zle a z postojov ostatných je im permanentne na tyčku. (25.11.2014)