Une femme douce
A Gentle Woman
Režie:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerHrají:
Dominique Sanda, Guy Frangin, Jeanne Lobre, Claude Ollier, Jacques Kébadian, Gilles Sandier, Dorothée BlanckObsahy(1)
Majitel zastavárny Luc vypráví v retrospektivách příběh krátkého manželství s mladou Elle, která zrovna spáchala sebevraždu. Seznámení, láska, manželství, krize a nakonec smrt. To vše v tradičním Bressonově asktetickém stylu a s krásnou Dominique Sanda v hlavní roli. (Ferguson)
Videa (1)
Recenze (34)
Bresson má velkou důvěru v montáž, nelze skoro, v překvapení, odhadnout, co bude vidět v dalším záběru. Oproti vesnickým mikrosvětům, které se v předchozích filmech jal portrétovat, a kde život ve spojení s přírodou vytvářel nejrůznější krize a nálady, je náhled nyní ohraničený počínáním jediných dvou postav z masy velkoměsta, které zní, ve kterém vrní auta a na ulicích je shon. Je slyšet stálý ruch - a pomlka jen tehdy, když se lidé ukryjí do svých bytů a tedy soukromých světů, jedinečných a přece tolikrát i různě opakovatelných (v parku sedí na lavičce osamocená dívka - tentýž příběh by mohl být stejně tak o ní). Poprvé tu je skutečně jen diegetická hudba (a jakých významů, když se hraje z desek, v těch chvílích dosahuje!), zato však se Bresson vrací ke komentáři, který vytváří dívčin muž, když se sklání nad tělem mrtvé..něžné... ()
Opäť zvláštny, ale myslím SI, že mimoriadny filmový počin ! Zaujímavý je už z toho dôvodu, ako je nakrútený. Vezmite si, že úvod je de-facto „The end” . Na začiatku sa stane niečo, čo dopredu neprezradím. Potom, pomocou retrospektívy, vyprávača, hlavnej postavy Luca, ktorý vyrozpráva všetko, čo tejto udalosti predchádzalo... Dalo by sa to nazvať aj takto: „Začiatok je koniec a na konci bude začiatok” , niečo na princíp kultového MEMENTA ? Dej v prítomnosti sa skvostne prelína s minulosťou. _Najprv sa zoznámi s atraktívnou blondýnkou Ellou, ktorá mu raz zavíta do obchodu, ihneď ju nevníma, ale čochvíľa ju zaregistruje, a zamiluje sa do nej plnými dúškami, čiže onedlho sa s ňou ožení, ale je k tomu chorobne žiarlivý, zatiaľ čo ona je ľahkovážna, a to nikomu z manželského páru absolútne neprospieva. _Bressonov snímok sa sústredí na ich spolunažívanie, kedy nemali vždy na ružiach ustlané. Na to, že vo filme väčšinou vystupujú iba dvaja herci, tak sa je na čo pozerať. Obidvaja sú naprosto fascinujúci, civilní, vierohodní a strhujúci !!! Dominique a Guy, klobúk dolu pred vašimi ucelenými hereckými výkonmi. A to ani nehovoriac o režisérových majstrovských kreáciach a kameramanských filmových postupoch. Jednoducho, Roberta Bressona si úctivo vážim, pretože ma jeho filmy skrátka ochromia ! ()
Bresson zde od dob Deníku venkovského faráře ještě přitvrdil v nekompromisním vedení modelů (herců) k ještě stoičtějšímu (bez)výrazu, čímž vzniká intenzívní dramatické a psychologické napětí. velmi přísně vede také kameru a omezuje divákovu perspektivu na detailní výseče, v nichž upřednostňuje spíše pohyby rukou či chůzi nohou, než řídce použité a daleko intimnější detaily lidských tváří. jelikož tento efekt zdůrazňuje pohyb uvnitř rámu, v kombinaci s častým pohybem kamery, motivovaným nejčastěji přenášením pozornosti z jednoho detailu na druhý, dosahuje tím snímek skvěle propracované vnitřní dynamiky. k tomu navíc dlužno dodat, že ačkoliv se kamerové kompozice zdají velmi prosté až fádní, jsou - s trochou kuráže řečeno - komponovány s mimořádnou virtuozitou a jsou rysem plně otevřeným nedozírným možnostem filmového média. tím míním tolik, že díky uvážlivé práci s mizanscénou je i každý statický záběr zároveň krásným výtvarným dílem, ale zároveň i přizpůsobivou součástí filmového celku, která reaguje na pohyb uvnitř rámu velmi přirozeně a zcela naplňuje svou hodnotu pohyb-zaznamenávajícího obrazu. už přísnost práce s obrazem komponovaným v detailech je nápovědou nám divákům, že základ nalezneme právě v detailech, které je tedy třeba bedlivě sledovat, abychom svedli poodkrýt motivace. /// nejdůležitější otázka kladená každému uměleckému dílu: o čem? jak to často bývá, není vůbec snadné odpovědět, a tak se jen ukvapeně odrazím od první utkvělé myšlenky. jako první, nepromýšlený výstřel bych vzpomněl ten každému člověku nejdůvěrnější povzdech: ach kdyby … kdyby šlo vrátit čas a napravit chybu, udělat všechno jinak. syžet odhaluje na samém začátku vyprávění závěr fabule. celý film je pak už jen interpretací sebe sama, tázáním se po něčem, co zachytáváme jen v předpřipravených náznacích a celek neznáme ani nepoznáme, protože nám dávno protekl mezi prsty, ještě dříve, než film samotný začal a my jsme jej začali sledovat. s životem a úlohou lidské vůle v něm zdá se to být úplně stejné. Něžná je dílo tak pravdivé, jak jen lze od Dostojevského nebo Bressona očekávat. ()
Zasadenie deja do súčasného Paríža (konca 60.tych rokov) mi sedí viac, ako keby to bola kostýmovka. A Nežná je príbeh o nefunkčnom manželstve, v tom sa Bresson trafil. Lenže Dostojevského Nežná je v prvom rade o nespútateľnej žene, ktorá chcela byť milovaná a o hlúpom, panovačnom mužovi, ktorý ju miloval. Bressonova Nežná je o dvoch nesympatických, chladných ľuďoch. Pekný je na tom len plagát a dojemný iba názov. Chápem, že taký bol asi režisérov štýl, ale toto mal točiť skôr Truffaut. 70% ()
V roce 1969 se Robert Bresson nacházel v průběhu svého nejplodnějšího filmařského období, kdy se po A co dále, Baltazare (1965) a Mušce (1966), jež byly důslednou analýzou francouzského venkova, vrací k městské atmosféře svým prvním barevným filmem Něžná. Námět Bresson nalezl v krátké novele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Příběh přenesl do prostředí současné Paříže stejně jako ve Čtyřech nocích snílka (1970), taktéž inspirovanými Dostojevského prací. Jakási městská konkrétnost jako by ostře kontrastovala s implicitně prezentovanými významy, jimiž jsou Francouzova díla plná. I to byl jeden z důvodů, za něž byla Bressonova Něžná kritizována, přičemž o vystižení atmosféry města jde zjevně až sekundárně. Na druhou stranu samotné postavy vnímají vyobrazenou Paříž jako obrovské bludiště neporozumění, ze kterého normálními prostředky není úniku, a tak se uchylují ke krajním řešením. Něžná vypráví příběh mladičké Elle, která právě spáchala sebevraždu. Samotným sebevražedným aktem film začíná, jímž vlastně Bresson dává najevo, že se chce oprostit jakéhokoli dramatického napětí podobně jako v jeho předešlých dílech, kde k tomuto aspektu odkazoval samotný název filmu (K smrti odsouzený uprchl) nebo například úvodní „vysvětlovací“ titulková sekvence v Kapsářovi. Zastavárník Luc, Ellin manžel, na ni v krátkých retrospektivách vzpomíná a snaží se rozkrýt motivace, jež ji vedly ke spáchání tak hrůzného činu. Pomalu tak přichází na to, že jejich manželství bylo prolnuto totálním neporozuměním dvou naprosto odlišných povah a prostoupeno neschopností vzájemné komunikace: on, o mnoho let starší, s jasně předepsanými a pevně zakotvenými plány a povinnostmi do budoucna a ona, mladá a nezkušená, s prchavou touhou po dobrodružství, která vede až k tragickému závěru. Na rozdíl od Bressonových předešlých děl, kde určité sevření se spirituální dimenzí mělo zásadní význam, jsou v Něžné postavy daleko více pozemské a světské. Hrdinové jsou a budou v dalších Bressonových filmech nadále velmi osamělí, ale oproti těm předchozím daleko více zranitelní a bezmocní jako například právě v Něžné. Samotná neschopnost komunikace přitom není v Bressonově díle ničím ojedinělým, tímto prvkem je vlastně protknuto celé mistrovo dílo. Tomu napomáhá i Bressonovo solitérské pojetí „kinematografu“, které objasňuje ve slavných Poznámkách o kinematografu. Tato metoda, která nemá v historii filmu obdoby, je vlastně otiskem Bressonovy duše, jeho niterným přesvědčením: „Režisér neboli director. Nejde o to vést někoho, ale vést sám sebe.“ Výjimečná je ale především jeho herecká koncepce, kdy místo pojmenování „herec“, používá odborného výrazu „model“: „Žádní herci. (Žádné vedení herců.) Žádné role. (Žádné učení rolí.) Žádná režie. Ale používání modelů převzatých ze života. BYTÍ (modely) místo ZDÁNÍ (herců).“ Z výše uvedeného jasně vyplývá, že Bresson chtěl u protagonistů dosáhnout úplného bez emočního projevu. Tomu napomáhali i hojně využívaní neherci, jejichž statičnost a otrocká předříkávání daného textu nabyla časem úplné automatičnosti. A i když zjevná světskost je z Něžné citelná, jeden aspekt spirituálního modu si přece jen uchovala. Atribut pasivity, který úzce souvisí s hereckou interpretací, za něhož se dá považovat celková Bressonova koncepce „modelů“. Jeden prvek z této metody vystupuje do popředí. Jde o držení těla jednotlivých postav, které svou statičností a určitým nezájmem nemají daleko k loutkám, což v publikaci Spiritualita ve filmu vysvětluje Jaromír Blažejovský: „V pozdějších Bressonových filmech bude atribut pasivity intenzivněji navozován oním proslulým, loutkové divadlo připomínajícím postojem, při němž mají „modely“ sklopený pohled a ruce jim visí podél těla.“ I to je možná jeden z důvodů, proč si s sebou Bresson navždy ponese nálepku, což není myšleno ani v nejmenším pejorativně, velkého askety a jansenisty. Je také pravdou, že v Něžné je analyzovaný herecký projev přiváděn až do extrémní polohy a v podstatě se vzájemné neporozumění a neschopnost komunikace stávají hlavními aktéry celého filmu. () (méně) (více)
Galerie (7)
Zajímavosti (3)
- Česká pošta vydala v říjnu 2011 známky v hodnotě 10 Kč s reprodukcí plakátu Olgy Poláčkové-Vyleťalové k tomuto snímku. (Rattlehead)
- K filmu vytvořila plakát Olga Vyleťalová. Postava na plakátu má na krku náhrdelník renomované firmy Cartier. (MichalStxt)
- Olga Poláčková-Vyleťalová, autorka plakátu k fimu, získala za plakát v roce 1973 ocenění na Gran prix v Cannes. (TerushkaJ)
Reklama