Život jde dál

Unikátní pseudodokument s klasickým Kiarostamiho rukopisem, s pomalou, statickou kamerou a nádhernými, širokoúhlými záběry. Jeho obdivovatelé se budou tetelit blahem, zbytek publika si příjemně schrupne. Režisér se vydává ve staré kraksně se svým synem do severního Íránu, do oblasti zničené silným zemětřesením, aby zjistil, co se stalo s dvěma bratry, dětskými hvězdami jeho předešlého filmu Khane-ye doust kodjast?. My to samozřejmě chceme vědět také, proto se leckdo naprdne, že nás nechá na konci jen tak stát v půlce cesty poté, co jsme se s ním úmorně kodrcali „pro nic za nic“ takovou dálku. Ale jemu o žádný určitý cíl zřejmě nešlo, nýbrž o samotnou pouť zdevastovaným krajem, o osudy místních lidí, jak se vyrovnávají se ztrátou dětí, rodičů, příbuzných a střechy nad hlavou. Ač byly jejich příběhy různou měrou zdrcující, jedno měli všichni společné. Oni přežili a život prostě musí jít dál. (10.12.2011)

Film se dělí na tři dějství, které jsem si pojmenoval Cesta, Rozhovory a Koker. Hodně by mě zajímalo, kolik věcí vzniklo přirozeně a spontánně, a kolik je hraných, protože sestavené je to dokonale. Že je něco přirozeně natočené (navzdory kameře), o tom myslím svědčí rozhovor se staříkem bez hrbu v autě, protože jej jenom slyšíme, ale tentokrát nevidíme. Líbily se mi celkové záběry - třeba v části Cesta jak nemohli projet silnicí kvůli trhlinám, jež jsme mohli vidět zdálky z profilu, a musejí pak otočit, nebo ke konci ten fórek, jak nemůže vyjet s autem. A snad, možná, nakonec toho svého dětského herce našel. Mimochodem, to jsem si říkal, proč se v úvodu někde zmiňuje propojenost hudby s jihoevropskou hudbou, ale když pak na konci zní pod titulky ten Händel, propojilo se to znamenitě. Každá část má něco do sebe, a na každou je třeba se naladit, jak jsem zjistil. Cesta mne začala bavit docela pozdě, ale pak jsem si ty záběry z auta i celků, kolony aut, opravy domů, stany, bagry podél silnice apod. docela užíval. Rozhovory mi přijdou občas až moc filozofické. A Koker je o překonávání obtíží. Každopádně budu mít k mistrovství ve fotbale od teď zcela jiný vztah. Někdy lidem ke spokojenému životu skutečně stačí málo a nepotřebují luxusní hotely s bazénem a all inclusive. A to dokonce po tak tragických událostech, což mne hodně dostalo. Negativem filmu jsou občas zbytečně zdlouhavé pasáže, něco se dalo zkrátit, některé myšlenky se zbytečně opakují, a fakt tomu chlapečkovi nevěřím, že je tak děsně chytrý, aby radil paní u vodovodu, jak to Bůh s tím zemětřesením myslel. (No a ještě jedno negativum, ale to je subjektivní věc, že mi hlavní herec hodně připomíná, i těmi povislými koutky, pana Bernarda z ČT, který mi přišel jako děsný suchopár bez smyslu pro humor, který musel mít vše až nepříjemně punktlich, a snad mu i chyběla fantazie.) (27.06.2023)

90-minútová road movie z mesta cez krajinu až do spustošeného mestečka zemetrasením. Postrehy ľudí, ktorých sa režisér pýta rôzne otázky, pôsobia veľmi autenticky, nesentimentálne, občas až hrozivo. Dozvedáme sa, že sme v realite, v ktorej bol nakrúcaný Dom môjho priateľa, aby sme sa v Pod olivovníkmi dozvedeli, že sme zase v realite, kde sa nakrúcal Život ide ďalej. Skutočne originálny, netradičný koncept, ktorý ale robí predovšetkým iba z prvého filmu skutočne samostatné dielo. Ale čo na tom, my máme možnosť si túto trilógiu pozrieť naraz a nie čakať dva roky, takže o to intenzívnejší zážitok tieto filmy prinášajú. Vyššie hodnotenie súvisí práve s trilógiou ako celkom, samostatne ma Dom očaril viac. (03.05.2019)

In memoriam díl čtvrtý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Kokerská anabáze pokračuje, posledním záběrem se AK nejvíce přihlásil k vlastnímu stylu. Dlužno podotknout, že tento road trip režiséra a jeho syna není zdaleka tak zábavný jako jiné filmy, zejména tolik srovnávané Pod olivovníky. (13.07.2016)

Prostredná časť akejsi „kokerskej trilógie”, ma postupom času zaviedla na známe miesta v podobách iránskych obcí Koker a Poshteh, ktoré v predchádzajúcej časti zohrali tak mimoriadne geograficky kľúčovú úlohu - s istým zošitom, ktorý chcel spolužiak vrátiť spolužiakovi - no tentoraz bola už situácia ale celkom opačná [katastrofálna!], nakoľko po domčekoch z hlinených tehál - niet takmer ani žiadnej hmatateľnej stopy, keďže sa po vplyve silného zemetrasenia o sile magnitúdy 7,4 - zosypali, ako nejaké domčeky z kariet; skrátka, konkrétna oblasť sa vskutku azda vzápätí premenila i na množstvo bolesti a utrpenia s ruinami a sutinami, pod ktorými ostali ležať mnohí mŕtvi ľudia, čo je naprosto nevídaná katastrofa až pomaly biblických rozmerov na územiach, kde sa stretáva niekoľko veľkých tektonických platní a preto zažíva častú seizmickú aktivitu = v júni, v roku 1990, pripravilo o život viac ako 40 000 ľudí, zranenia utrpelo ďalších 300 000 osôb a o domov prišlo pol milióna obyvateľov... • Iránsky autor - Abbás Kjárostamí - znovu vytvára akýsi »hraný dokument« o tom, čo už predtým voľakedy zažil, keď prechádzal daným, zdecimovaným územím spoločne so synom Bahmanom [určite dokumentoval autentické udalosti, z ktorých potom následne vychádzal, keď pripravoval práve tento titul], kedy v podstate zisťoval, čo sa vlastne stalo s ústredným predstaviteľom z úvodnej časti -  s Babekom Ahmedom Poorom a s niektorými ďalšími aktérmi daného titulu - Kde je dom môjho priateľa? • Atmosféra bola tentoraz rovnako vťahujúcou, ako tomu bolo zrejme i pred dvomi, aktuálnymi rokmi, pretože jeho nasledovník/predobraz v podaní Farhada Kheradmanda s Pouyaom Payvarom boli podobne interesantnými, ako aj ich o-r-i-g-i-n-á-l-n-e vzory; s kladeným dôrazom na herecké prejavy, ktoré na mňa napokon zapôsobili civilnejším poňatím. • No i napriek tomu mi čosi podstatného chýbalo, čo mi zabránilo ísť až do maximálneho hodnotenia; povedzme - možno predsa menšie prehrávanie sa ústredných protagonistov? → za to ale štruktúra príbehu, vyrozprávaného prostredníctvom žltého, osobného automobilu, z ktorého som tiež pozoroval príslušné prostredie, ako aj realistické zábery z exteriérov - boli pocitovo neuveriteľne fascinujúcimi, kedy som si zase spomenul na nemeckého autora - Wima Wendersa, ktorého klasické road movies, sú už určite kdesi zapísané vo filmových učebniciach; ó áno, a asi väčšia polovica titulu sa odohrávala optikou tohto dopravného prostriedku, ktorého gumy museli byť totálne zodratými z extrémneho terénu s rôznymi kľukatými cestičkami, a to ďalej ani nehovoriac o tom zlomovom kopčisku... ← Jednoznačne, odporúčam najmä tomu divákovi, ktorý chce poctivo absolvovať celú „kokerskú trilógiu.” (07.05.2024)