Pes, který měl rád vlaky

Inspirace českou novou vlnou a přeneseně vlastně i francouzskou novou vlnou je z Paskaljevičova snímku zřetelně znát. Balkán je v jeho filmu obsažený vlastně jen ve vizuálu, který zachycuje horší čtvrti plné omšelých budov, ale jinak by se film mohl odehrávat kdekoli ve střední Evropě. Nepříjemné psychologické drama, kde tísnivý pocit vyvolává jednak bezútěšná industriální krajina, kdy se kamera s oblibou vyžívá na panoramatickém pohledu na nekonečná kolejiště plná nákladních vlaků, jednak bezperspektivní postavení obou hlavních hrdinů. Film graduje tragickým koncem. Maminka mě důkladně varovala, abych ženám nikdy nevěřil, a nedopadl jako tatínek, takže jsem se osudu Malého naštěstí v životě vyhnul... Celkový dojem: 80 %. (26.09.2009)

Mika & Malý. Téměř osudové setkání, dalo by se říci. Jenže pro ni je Malý po útěku z "vězení" jen menší zastávka na cestě směr Paříž. Pro něj ale Mika představuje femme fatale. Naléhavost a bezvýchodnost, to jsem z filmu cítil po celou stopáž. Myšlenka, že happy endem tohle rozhodně skončit nemůže, stále sílila. Přesto nebo právě proto je závěr ve své čisté jednoduchosti velmi silný. (30.12.2007)

Ženy to majú v živote ťažšie, čo vieme ako z osobných skúseností (teda v mojom prípade s opačným pohlavím), tak z kinematografie. Lenže filmári sa často boja (bohvie prečo) ponúkať hlavné postavy príbehov ženám a tak ich ťažší údel sledujeme väčšinou z väčšieho emocionálneho odstupu. Paskaljevič išiel na vec priamo a dotiahol ju tam, kde má skutočný zmysel. Zo začiatku sledujeme ešte akúsi tragikomédiu, pri ktorej stále nevieme, či sa prevalí na jednu alebo druhú stranu, respektíve či nezostane "iba" tragikomédiou. Nezostane. Dve tretiny filmu mi pripomenuli Eastwoodovho vynikajúceho Broncha Billyho, tento juhoslovanský je ale nakoniec trochu iný žáner. (06.04.2014)

Hrdinové – outsideři, kteří hledají a touží nalézt. Stigmata minulosti i přítomnosti však není možné smazat. Mika je bývalá trestankyně trpící chorobnou nedůvěrou k lidem, Malý strávil dětství v domově a společně s Mikou vytváří dvojici vyděděnců, bloudících a hledajících. Symbolika vlaků – stejný záběr na úvod i na konci, cyklické bloudění vlastním životem. Pes Dingo bloudící stejně jako hrdinové – na konci sblížení s Malým (naděje i přes smrt Miky). Vtipné scény z „velikého rodea“. (15.11.2005)

(KB - J) Z jugoslávských filmů, které jsem měl možnost od Gorana Paskaljeviće vidět, považuji PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY za jeho nejzdařilejší. Dle mého nemá cenu řešit, že Paskaljević studoval v Praze, a tak je na jeho snímcích patrný vliv české nové vlny. Kdo chce, ten ve vyprávění o mladíkovi s vlastními touhami a potřebami, ve kterém se míchá komika s tragikou a vytváří se distance záběrováním a kontrastem mezi jednotlivými plány v mizanscéně, může spatřovat oblibu raného Formana. Kdo by chtěl zajít ještě dál, mohl by si všímat vlivu poetiky tzv. černého filmu, kdy jsou upřednostňovány místa a postavy, která pro Jugoslávii nevyznívají zrovna lichotivě. Za sebe můžu napsat, že tuto kombinaci poetik dvou národních nových vln (české a jugoslávské - černého filmu) považuji za důvod nesoudržnosti PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY jako celku. V HLÍDAČI PLÁŽE V ZIMNÍM OBDOBÍ a KLAMNÉM LÉTU ´68 se vyprávění omezovalo na jednoho protagonistu a všichni okolo sloužili k dokreslení hrdinova dospívání na pozadí složitých osobních a politických vztahů. V PSOVI, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY je ale divákova pozornost rozptylována střídáním různých hledisek, což alespoň u mě vedlo k nižší emocionální angažovanosti a tomu, že jsem byl schopný vnímat jednotlivé scény a jejich nápaditost či inscenační preciznost, ale už nikoliv celek. (27.11.2012)