Dni zatměnija
The Days of Eclipse
Dni zatmenia
Days of the Eclipse
Obsahy(1)
Mozaika osudů obyvatel malé turkmenistánské vesničky na břehu Kaspického moře, volně pospojovaná přítomností lékaře-spisovatele Malyanova (Alexej Ananišnov). Všemi stále odrazován od psaní jako od té nejzbytečnější činnosti pod sluncem, mladý doktor coby inteligentní pozorovatel odjinud naslouchá příběhům svých nešťastných sousedů, někdejších smutných obětí velkých etnických čistek a bezhlavé přesídlovací politiky vedené Sovětským svazem. Vše kolem nich pokrývá poušť utvořená z písku, naprosté životní prázdnoty a dlouhodobé politické frustrace a ignorace, u těch mladších často ještě posílená o nejistotu vlastního původu. (dopitak)
(více)Recenze (15)
Priestor hľadania zmyslu. V čase. Zžívanie sa s prostredím. Pocity. Mladý lekár kdesi v dedine uprostred Turkménskej pustiny, plnej bezútešných vyprahlých skalísk a prašných ciest so znakmi ustrnulej industrie potrebuje vypísať svoje dojmy, vnemy. Zároveň pochybuje, myšlienky sú neusporiadané, fragmentárne, ako písacím strojom naklepané stránky porozkladané v miestnosti bez ladu a skladu. Plynutie filmu sa v súlade s dekonštruovanou mysľou v stave hľadania rozčleňuje do navzájom voľne pospájaných obrazov, epizód prinášajúcich stretnutia s rôznymi ľuďmi (sestra, kňaz, vojak, dieťa), zároveň predstavujúcich variabilitu symbolov. Na divákovej mysli sa tak ponecháva, čo z bohatého obrazového a zvukového materiálu prijme za svoje, pričom úplne pokojne je možné odčleniť sa od druhých plánov a pokojne vnímať film len ako zvláštne príhody novoprišelca v exotickom prostredí alebo aj ako vedeckú fantastiku o bytí v uplynulom čase, ktorého obyvatelia nezriedka vedia, čo bude nasledovať. ()
Není to sci-fi. Emotivně silné, obrazově silnější. Hodně zaujme výborná práce s kamerou, střihem záběrů, používáním filtrů (které jen umocňují atmosféru), výběr hudby (doporučuji 5.1 zvuk). Nevíte, co je hrané a co autentické. Sledujete několik příběhů, vesměs podobně smutných, divák je však navyklý hlavně na jeden (či více) příběhů hlavních, a ten (ty) tady chybí. Může se vám taky stát, že po několika minutách filmu usnete na dvanáct hodin. ()
Až neúnosně pomalu natéká nádoba dění – odkapávajícími dialogy a němými záběry na zdánlivě neobyvatelný svět – až přeteče. A přetekla by ještě rychleji, kdyby ústřední hrdina jen mlčel. Jeho jinakost v zaznamenávaném světě mluví dostatečně sama za sebe. Ke zlomu dochází, až v okamžiku, kdy objeví dítě – nebo snad Dítě. Film se totiž rázem promění v hagiografii ne nepodobnou setkání svatého Krištofa s Kristem. I ono dítě, které objeví mladý lékař, má spasitelské rysy; i ono jej upozorňuje, že mu jeho rodiče ublíží právě kvůli němu – hříšníkovi. Metanoia však nepřichází bezprostředně. Nejprve se začne rozkládat zdánlivě uspořádaný svět, a postupně se každý obzor přiblíží a podusí, až se konečně hladina uzavře… ()
Širokou ruskou duši mám rád, stejně tak Sokurova, hlubším dimenzím bytí bych se snad taky nebránil, leč jako ateista a materialista jsem měl problém strávit fakt, že tento film, jenž je o hledání pevného zakotvení lidské identity, zakotvil ve starém známém křesťanském přístavu. Ta symbolika je do očí bijící, zrekapitulujme si proto některé (spoilery): celý film se odehrává na poušti, lokaci starého i nového zákona, metafory oproštění se od všech pozemských pomíjivých statků - je tu jen pustá zem, člověk a nebe, přesně jako v závěrečném prozření doktorově (s jeho pohledem vzhůru...). Když mrtvý Sněgovoj na pitevním stole vypráví o kruhu, který když překročíme, tak vše ztratíme, ale nové získáme, evokuje to např. toto: "A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život." (Matouš 6, 29). Tento motiv je vlastně manifestován celým doktorovým příběhem, jenž se také postupně všeho zbavuje (zejm. spálí ty nicotné papíry...). Korunu tomu nasadí přítomnost malého ježíška na plátně...Ale takových symbolů i explicitních narážek je mnohem více. I tak je to ovšem velice hluboký film, navíc s krásnou kamerou i celým vizuálem.Navíc, pro milovníky pohádky o totalitarismu bude nepochopitelné, jak mohl komunistický režim povolit film o hledání boha, kde všechna světská moc je ukázána jako pomíjivá (další biblický motiv - ruské/ sovětské impérium jako nástupce toho římského) a kde se marx-leninské symboly doslova rozkládají v prachu. ()
Jeden z mála filmů, které bych si přála vidět znova. Mám neodbytný pocit, že mi tenkrát, kdysi dávno, něco podstatného uniklo ... z únavy, z nepozornosti, z nevyzrálosti, z nezkušenosti ... nevím. ()
Dny zatmění fungují lépe než Hypnogen (jako většina Sokurovů co jsem měl možnost vidět). Tempo je pozvolné, obraz deformovaný, hudba sama instrumentuje dozvuk a ten je použit i na tu, co se line jakože z rádia – usíná se snadno. Abych to trochu zlehčil, dívat se většinu filmu na toho gymnastu-hřebečka je radost. Jinak si ale budu muset zase přečíst ve Strugatských, „jak to vlastně bylo“ - po Stalkerovi, který je úplně jiný než předloha, i po Germanově Trudno být bogom, jsem už zvyklý. Nemyslím si, že umělecké dílo je odděleno od své doby a tak ač nikoliv milovníka totalitarismu, zaráží mě i dnes, jak v Lenfilmu let osmdesátých bylo možné listovat v knize o Hitlerovi po záběru na knihu o Brežněvovi. Systém se hroutil. Osvobozující doba. Hovor o odsunu národů SSSR z jejich domovin je další věc - ale to už se dělo za carismu. Dlouhé plochy filmu zabírá pojednávání nehostinnosti a zchátralosti města u Kaspického moře. Islám je všudypřítomný, nevím, zda platí v etické rovině filmu to s křesťanstvím, jak o tom píše Dionysos. Viděl jsem tu naproti tomu esteticky řadu prvků z Tarkovského: Sokurov je víc malíř, než vypravěč, často mu trochu uniká "o čem se to zrovna hovoří" - otevřená forma – tohle bylo často zase jak záznam performance. Podle mě to neznačí volnou imaginaci a hravost, ale vyčerpanost opravdového nápadu flikovanou bujícími asociativními improvizacemi. A vzpomněl jsem si na Iljenkovu Zónu – a ona ta maketa byla tady také-). ()
Z tohoto snímku mi asi uniklo docela dost, ale trochu mě mrzelo, že je to prezentováno jako sci-fi, ale naprosto zbytečně, protože tohle je prostě rozjímání, i když s dějem, o tom, co je to lidská existence. Líbí se mi, jaké jsou používány obrazové prvky a technologie, hlavně tedy filtry, ale tohle není film, který by mě dokázal zaujmout a přesvědčit o tom, abych ho sledoval znova. ()
„Tým dokonce vypracoval časový scénář tohoto způsobu zániku vesmíru. Mělo by k němu dojít za 20 miliard let. Jednu miliardu let před koncem se jednotlivé galaxie vzdálí natolik, že přestanou být navzájem viditelné. V momentě, kdy totéž potká hvězdy v Galaxii, bude vesmíru zbývat 60 miliónů let. V té době už nebudou na noční obloze pozorovatelné žádné hvězdy. Tři měsíce před koncem se odpoutají planety od Slunce. Pouhých 30 sekund před koncem exploduje naše Země. A pak už dojde k rozbití atomů a posléze i jejich jader. V tento moment zbývá vesmíru už jenom 10 na 19 sekundy. Nezbude nic, zdá se, že nastane opravdu definitivní konec.“ [Pavel Koten, "‚Velké puknutí‘ na konci vesmíru“]... Co má tohle společného se Sokurovým filmem? Kdo ví? Kdo ví, do kterého časového bodu vesmíru je umístěn. Ale právě možná v tomto paradignamu se utváří svět doktora Maljanova (z jeho letmých dotyků se světem). Možná jde o to (o něco) protáhnout tuto deset na devatenáctou sekundy. Pozn. 1: Zvuková stopa, koláž mluvených projevů a hudby Jurije Chanina nebo Chanona (nebo také jinak) mi byla velice blízká. Dříve (ne moc dávno) patřil tento druh soudobé hudby k velice častým. Pozn. 2: Skladba věci připomínala spíš chaos než nepořádek. Pořádek konzumní části světa je jeho kontrastem, netvoří však řád. ()
Nějak nevím, co přesně mi to chtělo říct. Témat v tom není málo (snaha o soužití nově přistěhovalého člověka se zbytkem obyvatel vesnice, tvůrčí krize (spisovatel neví, jestli je svým psaním spokojený nebo ne), střípky osudů místních obyvatel), ale všeho je tu jen trocha. Nemůžu si pomoct, ale působilo to na mě, jako bych sledoval různé scény nahodile za sebou poskládané a tím jediným prvkem, co v nich navazuje, je postava Malyanova, která tím vším procházím. A tuhle rozpolcenost jsem cítil celých 139 minut. Pak tu ale jsou scény, co působí spíš symbolicky ((asi) Anděl, mluvící mrtvola) a tím pádem si nejsem jistý, jestli to celé náhodou není nějaké hodně hluboké a těžko pochopitelné podobenství, či se jen jedná o nahodilý sled více myšlenek. A možná to celé je jen psychologický film a dost scén se odehrává v hlavě Malyanova (což je taky možnost - v některých scénách to u něj vypadá na skrytou homosexualitu a on sám moc neví co se sebou) - takže o čem přesně Dny zatmění jsou, nechám na jiných. A nebo to pochopím po druhém zhlédnutí, ale moc si nemyslím, že bych ho kdy uskutečnil. Po herecké stránce je to perfektní, po filmařské dobré, ale dost záběrů mi přišlo zbytečně dlouhých a celkově se to strašně vleklo. A vlastně jsem ani nepochopil, proč jsou některé záběry barevné a jiné černobílé (těch je víc) a proč při těch barevných je někdy použito rybí oko... Jinak ten sci-fi prvek jsem v tom ani nenašel. Nebo tam je, ale strašně upozaděný. Možná se to odehrává v nějakém paralelním světě, nebo je tu ten žánr proto, že se to odehrává neznámo kdy? Netuším. Takhle rozpolcené pocity jsem z filmu už dlouho neměl. 3* ()
Nejedná sa o žiadne sci-fi. Pomaly plynúca dráma s dlhočiznými zábermi a dialógmi väčšinou o ničom - mozaika nezaujímavých postáv. Má zvláštnu atmosféru, ktorá buď zaujme, alebo vonkoncom nie, čo bol aj môj prípad. Ak niekto hľadá film na uspanie, tento je skvelá voľba. Mňa uspával dokonale. Námet vysídľovania ruských občanov do satelitných republík Sovietského zväzu ide previesť na filmové plátno určite oveľa lepšie. ()
Jelikož je námět od Strugackých, tak sem nečekal že to bude žádná klasická sci-fi. Jde spíše o úvahu nad životem osamělého, vnímavého člověka v cizím prostředí. Pro diváka je zážitek mimořádně autentický díky vynikající kameře i hudbě. Nemá to v podstatě žádný příběh, je to pomalé, až nudné. Stejně tak jak byla pomalá a nudná Ruská archa. Ovšem atmosféra Turkmenského městečka vše vynahrazuje. ()
Na pohled jednoduchý film, který je modelován pocity a prožitky mladého lekaře, který v zaostalém turkmenském městečku zpracovavá statistiku chorob. Film je plný znamení, symbolů a tajemných naznaků. Fascinuje krásou obrazu, magnetizuje použitými reáliemi i děním, a nádhernou hudbou. ()
Zamilovat se do pouště není možné, pokud není na poušti někdo, skrz koho a pomocí koho se reflektuje a zpětně vrací rodící se vztah pouště a člověka. Poušť a horko jsou všude, hory a písek v mysli obyvatel vesničky, písek zázraků a hory, pod jejichž kořeny ještě nestačilo shnít torzo pohřbené naděje a lékař Malyanov na té poušti působí, správně, jako nadčlověk. A stejně nikdo neví, zda lze pokračovat i poté, co nás všichni opustí... ()
3,5 Tak predsa som našiel film od Sokurova, ktorý ma bavil. Vlastne prvý jeho film, ktorý sa podobá na film v mojom ponímaní. Výborná kamera, žiaden podivne zdeformovaný obraz, len občas vypadávala farba, čo je ďalší z režisérových "zlozvykov". Film má dokonca takmer príbeh a hudbu! Nielen tú filmovú, mimochodom veľmi dobrú, ale v podstate skoro stále nejaká hudba vo filme hraje, či už miestna orientálna, ruská, alebo klasická. To všetko robí film pre diváka ako som ja pozerateľným. Začína to ako dokument zo života v nejakej zapadlej diere. Podobne dokumentárne zábery sú v podstate prepletené celým filmom. Postupne ale vznikne pomerne zaujímavá zápletka a tvorí sa zvláštna, tajomná atmosféra, ktorá sa tiahne celým filmom. Miestami to má aj celkom slušné napätie. Len tak na okraj, príliš nechápem tie čudne vyzerajúce modely mestečiek, vyskytujúce sa skoro vo všetkých filmoch režiséra. ()
"Sbírku" bratří Strugackých Miliardu let před koncem světa jsem přečetl mnohokrát, ale tato adaptace se opravdu vymkla a pobíhá okolo Maljanova jako gekon na hodně dlouhém provázku. Místy mi přišla na závadu i "artovost", nepochopitelné kombinace barevných filtrů ... no ale možná jsem je zatím jen nepochopil. Jinde se zase objevují zdařilé kousky (zmenšenina města, ...). Celkově na mě film nezapůsobil náladou, která je v původní povídce, ale na druhou stranu - nebraňme se novým věcem. ()