Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Separační úzkost jako ploditel spirituálního filmu aneb ztráta toho nejdražšího, co jsme ve skutečnosti nikdy neměli, protože i tento film se svojí přiznanou nadreálnou stylizací zároveň nevědomě přiznává, že nebetyčné city existují vždy až zpětně – když umírají a zemřou (a tento zpětný pohled je v posledku umělecké dílo samo). Zajímavější je, že zplození nostalgie z ducha ztráty nabývá u Sokurova ryze osobitou kinematografickou formu, v jejíž nostalgicky rozostřeném, místy až kýčovitě romantizujícím pohledu je rozostřena i sama povaha ztráty – ze spirituálně nejvnitřnější ztráty matky se rázem může stát ztráta říše (Moloch) nebo ztráta moci nad sebou i okolím (Býk)… Tyto tři filmy vznikly za sebou a s použitím stejného vizuálního jazyka, ale málo který příznivec Ducha a spirituality je asi ochoten připustit, že Matka vede k Leninovi a Syn k Hitlerovi, leč logika nostalgického hledání ztraceného vede od monster čistě osobních k monstrům velkých dějin, protože není pochyb, že Syn po smrti Matky vyroste buď v uznávaného režiséra, anebo diktátora. ()
Tarkovský postupem času zjednodušoval a krystalizoval své filmy na akční minimum - nosnou myšlenku dokonale vizuálně ztvárněnou. Možná právě takhle by vypadaly jeho další filmy, kdyby nezemřel relativně mladý, jen by zřejmě vše natáhl a snažil se jít více do hloubky. Sokurovova Matka a syn se těžko sleduje, aniž by se divák ubránil občasnému výpadku do sledu vlastních postřehů a myšlenek. Krajní minimalismus, vizuální stylizace - takto zfilmovaná poezie je stravitelně krátká namísto toho aby byla dlouhá a fascinující. Přesto je takový experiment nutno ocenit - 8/10 ()
Velmi komorní film, který bych nazvala filmem "spirituálního incestu". Subtilní psychologické drama o čekání na odloučení a slibu shledání. V neskutečném světě, kde se podzim proplétá s jarem, horské hřbety s nivou, lesy s mořem a duše matky s duší synovou ... ()
Filmový ekvivalent Malewiczova černého čtverce. ()
Čoveče, já ti to ani nedokoukal. Došel jsem z nedaleký osvěžovny nalitej jak carskej důstojník a dobrých dvacet minut jsem s Matkou a synem zuřivě zápasil. Nešlo vyhrát - usnul jsem zmožen sedmi pivy (alkovýkonnost již není co bývala, uznávám). Každopádně za týden to zkusím se Sokurovem znovu - jen jinak a (snad) lépe... ()
I když se jedná o poměrně kratký film, tak mi připadal poněkud rozvleklý. Zdlouhavé scény, kde se v podstatě nic nedělo mě nedokázaly vtáhnout do "děje" a ani hercům se nepodařilo, abych se s postavami nějak sblížil a více s nimi prožíval jejich smutný příběh. Nicméně bych nerad jen kritizoval. Co se mi na filmu opravdu líbilo, byla kamera. Ta mi přišla opravdu povedená. 50% ()
Překrásný vizuální zážitek. Prakticky každý záběr by mohl být sám o sobě obrazem visícím na zdi. Vadilo mi jen deformování některých záběrů. To bylo zcela zbytečné a tvářilo se to rádoby umělecky. ()
Spousta recenzentů (i mimo čsfd) porovnává Sokurova s Tarkovským. A často mezi ně kladou romantického malíře Caspara Davida Friedricha, jako by si každý z nich vzal z něj něco. Je to zřejmě proto, že se oběma Friedrichova plátna líbí, o jejich inspiracii to ale moc neříká. Sokurovova "Matka a syn" platí přitom za exemplární případ - nejspíš jako etalon pro Tarkovského "Zrcadlo" (nebo samozřejmě naopak). Avšak zádumčivá, produševnělá, zasněná (a tudíž neostrá) krajina "Matky..." ani "Zrcadla" neodpovídají ostré a studené kresbě německého romantika. Pozn.1: Friedrichovu monografii (monos grapho) jsmem dostal před 40.lety a nedávno jsem ji předal dál, stejně tak, jak jsem ji dostal. Friedrichova malba okouzlí na první pohled, ale její kouzlo se rychle vytrácí, rozhodně rychleji než Sokorovův film. Pozn. 1: Samozřejmě se jinak dívá na film klučina a jinak člověk, jehož matce je 93 let. Pozn.2: Ještě k Friedrichovi, rozdíl mezi ním a uvedenými filmaři je především mentální povahy. Jinak se ne krajinu (třeba křídové útesy na Rujaně) dívá poutník, který sem vážil svou cestu jen proto (krajinu vyhledává člověk, = Němec) a jinak syn, který krajinou doprovází svou matku (krajina vyhledává člověka, = Rus). ()
ocenenia : MFF Moskva 1997 - Špeciálna strieborná cena ◘◘◘◘ toto musím vidieť ešte raz.... už dávno ma niečo tak nepríjemne nevábilo svojou formálnou originalitou a panteistickým duchovnom ako toto dielo.... na prvé videnie však veľmi náročné - nedokázal som sa 100% sústrediť a preto ani plne naladiť.... a možno je prekážkou aj môj pošramotený vzťah k matke :-/ ()
Poměrně záhy jsem usnul, ale jak se tak dívám, asi jsem o moc nepřišel. Asi ještě nejsem psychicky připraven na lobotomii... ()
Tohle nepovažuju za film, ne v tom smyslu jak pojem film chápu já. Obrazově je to sice nádherný, ale o příběhu se mluvit nedá vůbec. To, že panáček chvíli nosí mámu po lese a pak se tamtéž poflakuje sám až do titulků, to není nic pro mě. Ale věřím, že to tady bude mít spoustu příznivců...Po delší úvaze jsem se rozhod to nakonec zhodnotit. Před dvaceti lety bych nad tím dumal a užíral se, co chce básník říci, ale dneska si říkám jestli chtěl básník vůbec něco říci, měl zvolit jazyk, kterýmu rozumím. Tímhle stylem ke mně už nemá šanci proniknout. Takže pro mě pseudointelektuální sračka bez významu. Howgh! ()
Možná budu za ignoranta, budiž...Nádherná kamera, dobře. Ale 70 minut se na to dívat nedá. Koukat na tenhle film je podle mě masochismus. ()
Jediný film, který si můžete pouštět s dvojnásobnou rychlostí, aniž by jste o něco přišli! /oprava, je jich víc, včetně několika Lynchů.../ Paradoxem je, že ač působí zdlouhavě, naštěstí je hrozně krátký. Mám pocit, že se tu někdo snažil napodobit staré ruské filozofické filmy jako Stalker, ale nějak si nevšiml, že mu chybí zásadní myšlenka. Budování atmosféry? Hodně chybé, protože celý film je jen o krátkodobém zachycení vztahu matky a syna, přičemž tento vztah není nijak rozvinut. Bolestně tento film postrádá myšlenku, nebo výraznější dějotvorný prvek. Tohle by byla určitě skvělá kniha, kde by se člověk dověděl o všech myšlenkových pochodech postav - tady je to zvárněno pouhým hleděním na projíždějící vlak. Velice smutné. ()
Je to niečo úžasné a nepredstaviteľné aká môže byť láska medzi matkou a synom....neodporúčam tento film, ľuďom, ktorí nemajú cit pre umenie a rozhodne neodporúčam si pozrieť tento film vo večerných hodinách -pochopíte, keď si to pozriete :)). ()
Některými možná nepochopené a pro mě trochu zdlouhavé, ale jeden z mála filmů, u kterého jsem hned v začátku pochopila zajímavě pojatou metaforu. Zážitek umocnila i atmosféra, kdy při sledování firmu zuřila za oknem vichřice ()
Téma, ke kterému musí každý jednou v životě dojít. Obrazová poetika, která mě okouzlila i citově zasáhla. ()
V mnoha filmech hrají herci, v některých hrají zvířata a tady hraje příroda, vítr, mraky, bouřka... Herci můžete říct: "Stoupni si sem a řekni tohle.", ale mraku ne. A stejně dlouhé, jako bylo čekání na ten správný vítr, jsou dlouhé jednotlivé záběry. Klidně si skočte na cigáro a po návratu bude pravděpodobně na obrazovce stejný záběr, jako při odchodu. A jak je možné, že to nenudí? Prostě a jednoduše, život - obzvláště v pozdním věku - není nabitý akcí, nýbrž klidem, melancholií a nudou. Tohle je život, tohle je smrt... Musím se přiznat, že jsem na začátku docela dlouho zkoušel nastavit na televizi správný poměr stran, aby nebyl záběr deformovaný. Bez úspěchu. :-) ()
Vážení přátelé...Tento typ kinematografie mi bohužel nic neříká...Čímž neříkám, že to nemůže někoho jiného oslovit - tudíž nechávám bez hodnocení. ()
Snímek se snaží tvářit umělecky a vytváří poetickou atmosféru, jenže proboha taky by to chtělo alespoň kus příběhu a ne pouze pár "obyčejných" dialogů syna s matkou. Pokud v tom někdo vidí nějaké poselství, musel si asi hodně věcí domyslet a dobarvit. Dívat se na muže, který jde čtvrt hodiny lesem bez jakéhokoli významu, slova či účelu (ano, fandové řeknou, že je to symbolické vyjádření rozloučení se s matkou, ale to by se dalo udělat mnohem emotivněji a hlavně záživněji), mě opravdu nebaví. Abych jen nehanil, nažloutlý obraz a zvláštně pojatá kamera byly celkem vkusné. ()
2,5 Silná stránka tohto filmu je stránka výtvarná. Podobne ako vo filme Moloch je obraz mierne rozostretý (trochu menej) a zdeformovaný (trochu viac). Na rozdiel od spomínaného filmu mi to tu ale neprekážalo (v Molochu ma z toho bolelo oči), kvôli množstvu záberov na krajinu, ktoré týmto pôsobili ako maľby, a to veľmi podarené. Je to veľmi poetický film, v podstate bez deja, ktorý sa zdá byť o dosť dlhší ako v skutočnosti je. To je asi moja hlavná výhrada. Ak je toto najlepší Sokurovov film, tak to si s ním asi veľmi rozumieť nebudem. ()