Des gens sans importance

Tak jsem mohl vidět další drama z Jeanem Gabinem. Můžu si tak odškrnout další položku z jeho početné filmografie...A radši jít dál, protože tady pšenka zřejmě nepokvete. Jen by se dalo říct, že to bylo celé dost depresivní o dvou životních ztroskotancích plné studených černobilých barev. A to je asi tak vše. Jinak se mi nejspíš příběh o nesourodém milostném vztahu mezi postarším bručonským řidičem kamionu a mladou čísnicí Clotildou nejspíš brzy vykouří z hlavy a snad tomu bude tak dobře. Samotná zápletka v sobě určitě nesla nemalý dramatický potenciál a mohla se příbližít (podle mých vzpomínek) zdaříilému filmu z Gabinem a Bardot V případě neštěstí. Jenže tohle bylo celé naprosto katastrofálně nevýrazně odvyprávěné, napsané, zrežirované...A milý Jeane, bohužel i zahrané. I když se dá říct, že tady ani nebylo co hrát. Jean Gabin si své kariéře stihl početnou řadu všelijakých mrzoutů, většinou šlo ale o nějaké zajímavě napsané postavy, které měly na příklad i mnohdy pevně vybudované zásady apod. pod. Ale netuším, co by se dalo říct na adresu řidiče, co se kdovíproč zamiluje do mladé čísniče, kdovíproč nedokáže vydržet doma se svojí rodinnou a kdovíproč má neústále blbou náladu. Nemusí mi být sympatický, když jde o drama. Ale jeho charakter je tak povrchně načtrnut, nerozvinut a nevysvětlen, že jeho postava budí maximálně politování, rozhodně ne zájem, což už je problém. To samé se týká děje, láska mezi ústřední dvojkou je tak podivně a náhle vyobrazena (jakoby jen tak mimochodem), že jsem ji v podstětě vůbec nepochopil a celé to mělo tak malé dramatické grády, že mi to fakt připadalo lehce o ničem. A i když děj ke konci dostal mírnou strašidelnou atmosféru a řidič ukázal, že se občas dokáže zachovat i ohleduplně, na konec z toho stejně nic moc nebylo a když to skončilo vůbec mi nevadilo, že to už mám za sebou. (10.10.2020)

• Ona hovorí : „Si plachý a uzavretý,” vzápätí na čo on promtne odpovie : „A ty nie. Takže sme dohromady priemerní”. (A zrovna presne takýmito šťavnatými dialógmi sa to vo filme len tak hemží, pozn. recenzenta, čiže tým pádom majú potenciálni diváci k dispozícii i exkluzívnu návnadu...) • JEAN GABIN, to bol teda skutočný Pán Herec, naprosto ojedinelý unikát, aký snáď nemá ani žiadnej obdoby, keďže o všetkých týchto súčasných "napodobeninách", sa to prehlásiť vonkoncom nedá. • Táto "gabinovka" mi mimochodom sadla, ako uliata, a to ešte podotýkam, že pochádza priamo z rannej fázy kariéry režiséra Henriho Verneuila, ktorý s týmto Velikánom, väčšinou nakrúca(l) mimoriadne excelentné počiny, pretože tie, ktoré som doposiaľ videl, tak zakaždým som (o)hodnotil tou najvyššou možnou známkou, aká sa ponúka, a to už je hádam čo povedať, pričom v ostatných prípadoch, to tak vždy nebolo... • Teraz sa vrátim k Nedôležitým ľuďom. Ženatý kamionista, bývajúci v tesnej blízkosti železnice, Jean Viard, sa očividne znovu zamiloval, no nie opätovne do svojej papuľnatej žienky domácej, a práve preto si začína budovať nový vzťah s vidinou na lepší život, a to konkrétne s chyžnou z "La Caravane", tj s Clotildou "Clo" Brachetovou, ktorá by, povedzme, mohla byť kľudne i vo veku jeho najstaršej dcéry, ale ani takáto prekážka mu ne(za)bráni to risknúť... Zároveň sa opýtam, riskuje tým aj niečo viac, než len odlúčenie sa od svojej rodiny, ak k tomu náhodou dôjde? • Predstaviteľka Clotildy, čiže francúzska herečka Françoise Arnoulová, mi bola síce veľkou neznámou, čím chcem v podstate podať vysvetlenie asi v takom zmysle, že sme sa spolu stretli vôbec po prvýkrát, a dúfam, že nie naposledy. Totižto v jej prípade ma najviac láka spojenie talentu a pôvabu, a tým si ma namojveru získala. A samotného Jeana považujem za jedného z najlepších kamarátov, akých vlastne mám, toľko k merítku veci. • Kameraman Louis Page ma opäť nesklamal, a vďaka jeho famóznej kompozícii obrazu som bol doslova, ako v živom vysielaní, totižto sa postaral o majstrovskú, pohlcujúcu a predovšetkým autentickú atmosféru, ktorá v čiernobielom prevedení ešte oveľa viacej vynikne, než by tomu bolo inakšie. Dážď vystrieda hmlu, nočné scény sa striedajú s dennými... (12.11.2022)

Zdánlivě banální příběh získává na výjimečnosti díky ponuré atmosféře, jaká se podařila Henrimu Verneuilovi vytvořit v průběhu nekonečných nočních cest kamionem. Tma, mlha, déšť, špína, bláto... čirá deprese, stylově podbarvená tmavými záběry na cestách s jasným odrazem světlometů a k závěru i hlasitým ječením dobytka. Realisticky syrové ztvárnění, typická pro tehdejší evropská dramata, nás zavede uhrančivým způsobem do monotónního života dvou ztroskotanců na dráze svého života. Nedůležití lidé, jak zní název, představují postavy obyčejných pracujících lidí, ve své práci zaměnitelní, nahraditelní, ale prožívající uvnitř své jedinečné životy. Jako nedůležitý se v totmo směru jeví i samotný Jean pro svou manželku, jejichž vztah vzhledem k Jeanově práci na cestách dlouhodobě způsobuje vzájemné odloučení od sebe, fyzické i pocitové. I jeho vztah k mladšímu kolegovi na cestách působí chladně jako onen vítr v temné noci. *** Nedůležití lidé mi v něčem dost připomínali snímky s Jeanem Gabinem z 30. let (Nábřeží mlh a Den začíná), jenom ten mistrův výkon mě tolik nefascinoval oproti těm před válkou. Gabin se od svých živelních výkonů z mládí přesunul k výrazovému minimalismu, byť schopnost uhrančit diváka pouhým pohledem mu ani zde nechybí, a Mondyho bych v takhle depresivní záležitosti vůbec neočekával, byť nakonec dobře jako protipól ke Gabinovi zapadl. Pouze jsem k těm postavám cítil občas takový podivný chlad, který mi brání k plnému hodnocení. Zejména ve vztahu Jeana s mnohem mladší servírkou Clotildou jsem v té depresi (až na závěr) dlouhou dobu nepocítil ani kousek těch silných citů, které by vytvořily působivý kontrast. 80% (08.02.2021)

Monotónní, ponurý film a šedivý život všech zúčastněných bez naděje na zlepšení. (15.11.2022)

Co jsem zatim viděl filmy od Verneuila, tak to bylo všechno dobrodružný nebo akční, případně natočený hodně nevážně s nějakou nadsázkou. Dost mě překvapilo, že je tenhle film naopak takovej opravdu ze života. Práce nic moc, doma nic moc, šedivý životy bez nějaký naděje na zlepšení... Románek hlavní postavy s mladou servírkou z motorestu zažehne snad nějakou jiskřičku naděje, ale ve finále to všechno ještě zhorší. Závěr trochu připomíná Clouzotovu o 3 roky starší Mzdu strachu. Možná se Verneuil nechal inspirovat. Jinak on Verneuil evidentně rád točil filmy s autama, takže pro mě byl zajímavej i pohled do kabin náklaďáků dnes už naprosto zapomenutých značek jako Willème nebo Bernard. Hlavně jsem čuměl, že v roce 1956 se ve Francii už používaly tachografy. Pro mě osobně je to možná nejlepší Verneuilův film, co jsem zatim viděl. (06.05.2021)