Zimní spánek

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. (19.10.2014)

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Pri Zimnom spánku ma znova napadol jeden faktor, mätúci hlavy určite nejednému filmovému vedcovi. Dá sa napísať absolútne prirodzený dialóg, aby pôsobil ako zo života a zároveň bol akceptovateľný vo fikčnom filmovom svete? Zimný spánok svojou dokonalou premyslenosťou ukazuje, že nie. Času je totiž na rozdiel od života aj pri troch hodinách málo a všetko musí byť povedané v pravý čas, trefne, pohotovo a inteligentne. Takto v živote neuvažujeme. To ale ani náhodou nie je výčitka. Rozdielne zákony oboch svetov nepustia. Menšou výčitkou však je, že pri takejto stopáži a obrovskom množstve slov nie je možné všetko zachytiť a tak si všetko videné a počuté na prvý krát na 100% pospájať. Pri hodine a pol u Bergmana komplikovanosť neprekáža, pozriete si to znova. Režisér však vyžaduje opätovné zhliadnutie aj pri svojom mohutnom kolose a to mi pripadá málinko nefér. Alebo si myšlienky priebežne zapisujte. Ostatne to je asi jediná výčitka Zimného spánku. (17.11.2014)

Předpokládal jsem určitou kvalitu, ale abych se ani chvíli nenudil u tureckého koprodukčního dramatu, které má přes 3 hodiny, prakticky se v něm jen mluví a někdy ani to ne, to jsem opravdu nečekal. Práce kamery byla výborná (nejvíc se mi líbila symbolická scéna s puštěním koně) a stejně tak i dialogy, především sourozenecké a ještě víc manželské rozhovory jsem dost hltal. Hodně z řečeného shledávám velmi smutným a pravdivým. Z některých dialogových momentů mi bylo dokonce do hodně hořkého smíchu. A co bylo důležité, takřka maximálně jsem se ztotožnil s postavou Aydina, každou minutou jsem se totiž (navzdory věkovému rozdílu) v hlavním mužském hrdinovi viděl víc a víc, stále častěji mu rozuměl…až mě to trochu chvílemi děsilo. A přestože největší emocionální nálož (pasáž u otevřeného krbu, konkrétně monolog zhrzené ženy opětovaný tichým, křečovitým a tolik říkajícím úsměvem jejího muže) přišla už hodinu před koncem, zbývající čas, jakkoli ne tak citově strhující jako předchozí dění, rozhodně nebyl pouhým natahováním a samotný konec s „nevyřčeným“ vyznáním zaútočil na diváka neméně úderně (myšleno však v čistě kladném slova smyslu). Zimní spánek, který byl mým prvním (a jistě ne posledním) počinem od Ceylana (snad jsou i další jeho snímky plné tak zajímavých a pravdivých myšlenek), hodnotím vzhledem k lehce slabší třetí hodině plným počtem se stejným přívlastkem (a k filmu bych se chtěl časem zase vrátit). „Přál bych si, abych byl úspěšný a charismatický herec o jakém jsi snila. Ale nejsem. Jsem prostý člověk. A co je horší, jsem za to rád.“ (19.01.2015)

Dost s tím filmem bojuju a ještě asi nějakej čas budu. Je to drama krásně natočené, přesvědčivě zahrané, chytré, ale obávám se, že toho nestihne říct zas až tolik, aby muselo trvat vražedných 196 minut. A že Nuri Bilge Ceylan trpí tak trochu podobnou sebeláskou a sebeklamem jako postava, o níž zde vypráví. Ale jaký vlastně má a může být intelektuální film, jehož tématem je bublina, kterou si kolem sebe intelektuálové vytváří, aby mohli být sami se sebou tak spokojení? Možná právě a jedině takovýto. Závěrečný monolog se mi zdál nepřesvědčivý a neodůvodněný. Možná byl myšlen jako další forma hrdinova sebeklamu, ale natočený mi přišel tak, jako že ho myslí vážně. Zatímco třeba u Života Adele, který v Cannes vyhrál loni a měl podobně bohatou stopáž, jsem cítil, že každý záběr je na svém místě a nevystřihával bych z něj ani kousek, u Zimního spánku cítím, že po zkrácení by z něj pro mě byl mnohem lepší film. Každopádně pro snoby z Cannes ideální kousek i v této podobě. (08.10.2014)