Obřad

Pseudoumělecký psychoblábol nejhrubšího zrna. Sledování těchto psychicky labilních jedinců je opravdu vyčerpávající. Ve filmu se nenachází jediná postava, která by neměla být hospitalizována na uzavřeném oddělení na Húskově 2. Takemicu složil opětovně svou nervy drásající hudbu, ve které byl opravdový mistr, pokud bylo jeho záměrem, přivodit mi nervový šok. Hezké studiové scény nedokáží zakrýt špatný, nudný scénář, hrající si na víc, než skutečně je. (21.11.2012)

Zvláštní, jak málo se v komentářích ostatních objevuje zmínka o tom, jak moc veškeré dění a dávkování informací o jednotlivých postavách určuje struktura filmu v podobě čistého střídání velkých událostí v podobě různých obřadů a z toho plynoucí takřka úplná ignorace každodenního „bezčasí“ mezi tím. O tom, co se stalo mezi jednotlivými oslavami, to, o čem se následně mezi sebou postavy baví, hádají a co je vnitřně užírá, o tom se divák dozvídá pomálu pouze z komentáře hlavního hrdiny, tedy toho již třeba Bluntmanem zmíněného „nespolehlivého“ vypravěče příběhu. Právě tohle šikovné dávkování informací bylo tím, co mě na filmu bavilo nejvíce, to množství příběhů, které jsou pouze načrtnuty a následně zmizí bez objasnění, osudy, jenž by mohly být zajímavé i sami o sobě, ale zde hrajou pouze druhé housle v pozadí a brzy jsou vyplonkovány mimo dění, jelikož nepatří mezi to důležité, co by hlavní hrdina chtěl vyprávět, přesně to mě bavilo sledovat a to jsem si užíval velice. Škoda, že samotná hlavní propojující dějová linie sklouzne časem k rušivé teatrálnosti, což mě podobně jako uživatele stuba v závěru lehce iritovalo. A mimochodem, označení komedie, proti němuž se tu mnozí ohrazují, bych se použít nebál, celá svatba bez nevěsty je komická až běda, ač je to teda humor značně zlý a potměšilý... (15.10.2014)

Směsice rodinného dramatu, hodně škodolibé komedie, erotického filmu a kritiky poválečné japonské společnosti. Nagisa Óšima ukazuje, že japonské tradice jsou zastaralé, směšné a nebezpečné, protože už jednou uvrhly Japonsko do zkázy a mohou to udělat znova. Téma kritiky a iracionality japonských tradic se spolu s homosexuální fascinací, která je v Obřadu také přítomná, objevuje v Óšimově pozdějším filmu Veselé Vánoce, pane Lawrenci. V tomto případě je zdrojem kritiky kontrast západoevropské a japonské kultury za zdmi japonského zajateckého tábora. (20.01.2006)

Pro mě bohužel zdlouhavé podobně jako třeba Kwaidan - a to u přes zjevné inspirace cinema verité. Ten japonský patos to zde prostupuje bez možnosti nádechu nad hladinou. K plusům filmu je třeba přičíst překrásnou kameru a snad i autentické (čti pod kůží) zachycení některých (zavilých) rysů asijské (Japonské) národní povahy. Scéna "pějme píseň dokola" mi z paměti jen tak nevymizí-). (22.11.2015)

Aby bylo jasno, rozhodně nezpochybňuji, že "Obřad" je výborný film (co do své struktury, stylizace obrazů, hloubky svého tématu, kdy organicky provazuje soukromé s politickým), na mě však na té nejjednodušší rovině téměř vůbec nezafungoval. Dlouho mně to, co jsem sledoval bylo lhostejno, exotičnost tohohle snímku mě extrémně vyčerpávala (což je uznávám mea culpa, nikoliv nedostatek filmu). Nalomit můj nezájem dokázala až závěrečná půlhodinka (svatební obřad excelentní), a to je prostě málo na to, abych nešetřil hvězdičkami! ___ Asi to není moc dobrá aluze, ale v něčem mně "Obřad" připomněl Festen Thomase Vinterberga, kde taktéž rodinné setkání sehrálo roli katalyzátoru, probudilo staré křivdy a traumata a vyústilo v tragédii. 60% (04.01.2021)