Koyaanisqatsi

Nejhypnotičtější film všech dob, Muž s kinoaparátem 80. let, totálně sugestivní a dokonalá filmová báseň, při které - ačkoli nemá žádný příběh - jsem se napětím v kině 90 minut nemohl pohnout. Také snad jediný film, kde hudba není jen jednou ze složek, ale polovinou díla - do nekonečna bychom se mohli přít, co bez čeho by spíš fungovalo - jestli geniální obrázky bez geniální hudby nebo naopak. I z dnešního pohledu jsou některé scény na tak vysoké technické úrovni, až zůstává rozum stát. Sympatické navíc je, že ač má film velmi silné společensko-kritické poselství, nepůsobí nepříjemně mentorsky. Režisér prostě ukazuje svět jak je a divák si to může interpretovat jak libo... Děkuji za uvedení v Projektu 100. Vidět to na velkém plátně je zážitek na celý život. (12.02.2014)

V Koyaanisqatsi si každý nájde tú svoju "best of" pasáž. Cez relatívne nudný úvod, keď na rad prišla pulzujúca energia veľkomiest v podobe záberov nočných ulíc bol som naozaj spokojný. Hypnotické, zrýchlene zábery ako metafora živého organizmu vo forme pretechnizovaného prostredia, ktorého sme súčasťou, ktorý nás obklopuje. Toľko ospevovaná hudba sa mi vôbec nepáčila a soundtrack by som nezvládol viac ako jedenkrát, to ale neznamená s obrazom nemusí tvoriť ucelenú formu. Tvorí, ale imho dalo by sa ináč a lepšie. Veľmi netradičný dokument. (11.12.2005)

Možná jsem úplně mimo, ale já Koyaanisqatsi chápu trochu jinak než většina uživatelů. Godfrey Reggio nic nekritizuje, jen to "zdokumentovává" stav světa jeho očima a nechává, ať se každý zamyslí nad obrazy po svém. Svými obrazy se náš svět snaží definovat a zjednodušit do fungujících obrazů. Mě osobně teda první půl hodina prakticky minula (což zpětně chápu), ale zbytek mi to výrazně vynahradil. Je škoda, že Phillip Glass musí v silnějších momentech sahat po "Pruit Igoe & Prophecies"+"Koyaanisqtais", protože jinak je jeho hudba spíše takové pozadí, nic extrémně depresivně/emočně působivého (přitom ho mám hrozně rád!). Líbí se mi však Reggiova myšlenka nejdříve diváka nechat sledovat obrazy se zvukem, aby mu následně byl podtext prozrazen (závěrečné vysvětlení pojmu). Pro mě to je hodně zajímavý okamžik, kdy své pocity z dokumentu a cítění obrazů srovnám s úmyslem autora... Obrazy, které se mi nejvíce líbily: odraz přírody v zrcadle/skle budov civilizace, kontrast příroda moderní město, srovnání velkoměsta s plošnými spoji a počítačovými procesory (úžasný nápad a taková podobnost), Reggio fascinace pohybem a dopravou, ostrý kontrast klidné přírody žijící vedle uspěchané civilizace... Oproti některým si myslím, že poselství filmu bude aktuální dokud bude lidstvo existovat... Při sledování to není tak působivé, jako při zpětném zamyšlení, takže slabší 4* a chuť na zopakování. PS: ta inspiraci Rona Fricke v Barace právě tímto filmem je velmi citelná... PPS: mám dojem, že obrazy bez hudby není tolik funkční, jako hudba bez obrazů.... (12.03.2010)

Musím přiznat, že v první půli filmu, tedy té ekologičtější části jsem v kině usnul. Nebylo to zapříčiněno nudností filmu, ale byl to důsledek toho, že jsem v noci naspal jen 4 hodiny. Zato v té druhé půli jsem seděl naprosto pozorně a hltal každý nový mihotající se obraz,který mi Reggio nabídl. Filozofické myšlenky mě zasáhly zejména během ukázky života ve velkoměstech a je jasné, že každý si z dokumentu může vzít něco jiného, takže nemá cenu tady filozofovat, raději běžte do kina a tam si filozofujte sami :) Viděno na festivalu UNITED. (26.08.2014)

Opravdu úctyhodné dílo a skvěle zdokumentovaná atmosféra obrazů moderního světa s přírodou. Navíc, možná tento křehký svět přírody pod tlakem moderní civilizace nenávratně za několik let zmizí a pravděpodobně už tady ani nebude. Každopádně jde o nadčasový klenot patřící k tomu nejlepšímu, co v experimentálním filmu vůbec kdy vzniklo. A kdo rád přemýšlí o přírodě a má ji rád, bude u tohoto výjimečného díla spokojen. (24.03.2011)