Mzda strachu

Friedkinova verze, kterou jsem viděl první, zůstáva nepřekonaná. MZDA STRACHU je pro mě, stejně jako spousta filmů natočená do 60tých let, velmi tendenční. Prvky napětí na mě vůbec nefungovaly a nehty jsem si strachy rozhodně neukousával. V tomhle Friedkin zašel mnohem dál. Clouzotova verze mě zaujala hlavně dobrým vykreslením postav a několika skutečně silnými visuálními momenty (výbuch prvního náklaďáku, který Clouzot znázorní jen tlakovou vlnou, která Joovi sfoukne tabák z cigaretového papírku anebo scéna brození se v kaluži ropy), úplný závěr filmu mi přišel zase až příliš obrazný, ale budiž: myšlenka byla doručena. (15.12.2015)

Remake od Friedkina jsem zatím neviděl, čili srovnání si nechám až na potom.  Viděl jsem ale naprosto perfektní a až téměř  do konce skvěle vybalancovaný akční dobrodružný napínák. První představovací hodinka zajímavá a z mého pohledu i naprosto nezbytná.  Každý člověk má totiž několikero různých masek, ale jen jednu tvář. A bez znalosti masky nemá odhalená tvář ten správný účinek.   Coby psychologická studie tedy rovněž skvělé.  A pak přijde to nejlepší,  cesta s nitroglycerinem. Dvě různorodé osádky a postupné strhávání masek a nervy drásající napětí. Fandil jsem oběma vozům, ale paradoxně víc Luigimu se Skopčákem.   Povahový veletoč Joa byl očekávaný, ale i Mario mi byl v závěru svým přístupem téměř odporný, nicméně pořád jsem byl ochoten všemu věřit.  Závěr mi ale přišel dost na sílu. Chápu, co tím zřejmě chtěli páni tvůrci říct, ale ten způsob provedení zdál se mi poněkud podivným. A jen díky tomu si nechám otevřená vrátka do zhlédnutí remaku, jdeme do čtyř. (19.10.2023)

„Mzda strachu" patří rozhodně k nejlepším filmům, vyrobeným v posledních letech na západě. O tom, že je to dílo skutečně mimořádné, nejen po stránce skvělé filmové techniky a herectví, ale též silou a pravdivostí příběhu, svědčí i skutečnost, že americká delegace, jež se zúčastnila festivalu v Cannes, protestovala proti uvedení tohoto filmu. Protestovala především proto, že tento film je příliš ostrou zbraní v boji proti vykořisťovatelskym metodám monopolistických vládců. Příběh filmu nehovoří vůbec citáty, neobviňuje nikoho a přece je otřesnou obžalobou krutosti, bezcitnosti a nelidskosti představitelů olejářské společnosti, kteří využijí bídy několika vyděděnců společnosti a vědomě je posílají téměř na jistou smrt, aby zachránili majetek společnosti. Vedle obnažujícího pohledu na kořeny moci a bohatství jedněch upoutá i psychologická drobnokresba ve vylíčení života a charakterů těch, kteří žijí v bídě. Je to především zásluha režiséra filmu, který v ostře, až naturalisticky viděných obrazech vytvořil dusnou, těžkou atmosféru pasti, do níž se tito lidé dostali. Je třeba také vyslovit velké uznání úspornosti a přece maximální působivosti výrazových prostředků, kterými tento film vypráví o osudu a tragedii čtyř hrdinů. Uvedením tohoto vynikajícího filmu mají naši diváci možnost objevit nejen nové prostředí, nové tváře herců, ale též uvědomit si, jak stále odvážněji umělci všech národů zvedají svůj hlas na protest proti vykořisťovatelům. Filmový přehled 25/1954 (16.01.2009)

Legendární klasika, která se umí vrýt hluboko pod kůži. Filmu odpouštím poněkud nudný začátek, kde je zachycen všední život vesničanů. Akce, napětí, charakteru herců... toho všeho se mi dostalo ve velkých porcích. Bohužel se mi ale také dostalo nepříliš sympatického konce, který mi zážitek trochu kazí. V době vzniku tohoto monumentu, bych však neváhal s plným hodnocením. (04.11.2010)

Clouzutova Mzda strachu byla jedním z mála případů, kdy i já, se svou zálibou ve filmových návratech do dávných zákoutí minulého století, jsem se poměrně bál podívat se na "starý" film. Mohl za to novší Friedkinův remake, po jehož zhlédnutí jsem si moc nedokázal představit, že něco tak akčně strhujícího mohl někdo natočit již pouhých 8 let po válce. Bál jsem se nicméně zbytečně. Cesta přes rozpadající se most uprostřed bouřky ani minimalisticky zachycena příprava výbuchu se tedy nekonala, ale pominu-li dva nebo tři Friedkinovy specifické kultovní scény, původní verze Mzdy strachu pak u mne vyhrává na celé čáře. Bavila mne nepřetržitě od samotného začátku (zatímco Friedkin mne tenkrát spočátku nějakou dobu dost nudil), s vývojem dramatické situace nabírala pomalu neskutečněj "drajv", kdy mi chvílemi rovněž tuhla krev v žilách a závěr v tomto případě též považuju za lepší. Je zajímavé, že Montandovi jsem od počátku fandil a témeř se nemohl dočkat, kdy se mu konečně podaří vyrazit od volantu senilního Vanela (nic proti němu jako hercovi :)), a neuvědomil si ani na chvíli, k jaké tragedii může akční povaha hlavního hrdiny plného odvahy a života (v protikladu k zbabělému, ale přeci jen možná vhodně opatrnému postaršímu muži) dospět. O to větší překvapení v závěru, který lze vnímat jako parodox, ale pokojně z jiného úhle pohledu i jako notný důsledek nerozvážného charakteru... Za mne výborná dobrodružná "chlapácká" jízda, která navíc ve správných chvílích nepostrádala ani notnou dávku psychologie. 95% (28.05.2020)