Mzda strachu

"Mzda strachu je asi nejlepším thrillerem světové kinematografie, protože jeho napětí nevychází z konstrukce, ale ze skutečnosti." Britský filmový publicista Basil Wright, 1972. Za sebe jen dodám, že toto tvrzení platí i po dalších více jak pětadvaceti letech. A je to lepší i předlohy, o které se také nedá mluvit jinak než v tom nejlepším. (01.02.2008)

Já nějak ty psychologké studie moc nemusím. Ať je to There will be blood nebo Poklad na Sierra Madre, všechno jsou to dvěhvězdičkové záležitosti. Tady dám o jednu víc za to, že i přes délku jsem se ani sekundu nenudil a filmařsky nemám co vytknout. Atmosféra dobrá, ale zase takový dojem to prostě nezanechalo. Ono pokud jsou vám všechny postavy šuma fuk a k žádné si nevytvoříte vztah ani po dvou hodinách, tak je něco špatně. Yves Montand byl slušnej, ale u konce mi byl dost nesympatickej. Charles Vanel a la "Džo" byl na granát od začátku do konce! Celkově mi chování postav nesedlo, přišlo mi to hodně nereálné. Například vyhrocený spor v restauraci. (22.08.2008)

Málokdy se stane, aby remake filmu byl stejně dobrý, jako jeho originál. Dovolím si tvrdit, že v případě Mzdy strachu to platí. Clouzotův originál i Friedkinův remake jsou oba výborné filmy, mají mnoho společného a zároveň nabízejí momenty, díky kterým mají v kinematografii oba své pevné místo. Obě Mzdy strachu předkládají svojí nejslabší (či nejnudnější) část ve svém úvodu. Expozice je opravdu dlouhá, postupně diváka seznamuje s postavami a je docela možné, že děje neznalého diváka by mohla odradit. Zpětně je však jasné, že přehnaná délka expozice slouží zbytku příběhu a dostává diváka velice blízko postavám. I ona má v ději tedy své důležité místo. Druhá část (tedy ta, kvůli které na to každý kouká) přichází opravdu s nervydrásající podívanou, při které s přehledem propotíte triko. Tak jako má Friedkinova verze své nezapomenutelné momenty ve scénách se spadlým stromem a především s provazovým mostem, tak i Clouzot s obdivuhodnou suverénností servíruje sekvence, na které budete dlouho vzpomínat (odstřelování kamene, ropné jezírko). Clouzotova Mzda strachu je tak vzhledem k době svého vzniku úctyhodným filmem, který divákovi ve své druhé části nedá oddychnout. 9/10 (03.01.2018)

"Mzda strachu" působí i dneska mladě a nadčasově především svým provedením. Žádný herec nepřehrává, postavy se vyvíjí a jsou tvrdě uvěřitelné (každého byste chvílemi zaškrtili a za chvilku mu držíte palce) a napětí je takové, až se chvílemi nedá dýchat. Remake Williama Friedkina je také na vysoké úrovni, ale originál je jen jeden. 90%. (08.10.2010)

„Mzda strachu" patří rozhodně k nejlepším filmům, vyrobeným v posledních letech na západě. O tom, že je to dílo skutečně mimořádné, nejen po stránce skvělé filmové techniky a herectví, ale též silou a pravdivostí příběhu, svědčí i skutečnost, že americká delegace, jež se zúčastnila festivalu v Cannes, protestovala proti uvedení tohoto filmu. Protestovala především proto, že tento film je příliš ostrou zbraní v boji proti vykořisťovatelskym metodám monopolistických vládců. Příběh filmu nehovoří vůbec citáty, neobviňuje nikoho a přece je otřesnou obžalobou krutosti, bezcitnosti a nelidskosti představitelů olejářské společnosti, kteří využijí bídy několika vyděděnců společnosti a vědomě je posílají téměř na jistou smrt, aby zachránili majetek společnosti. Vedle obnažujícího pohledu na kořeny moci a bohatství jedněch upoutá i psychologická drobnokresba ve vylíčení života a charakterů těch, kteří žijí v bídě. Je to především zásluha režiséra filmu, který v ostře, až naturalisticky viděných obrazech vytvořil dusnou, těžkou atmosféru pasti, do níž se tito lidé dostali. Je třeba také vyslovit velké uznání úspornosti a přece maximální působivosti výrazových prostředků, kterými tento film vypráví o osudu a tragedii čtyř hrdinů. Uvedením tohoto vynikajícího filmu mají naši diváci možnost objevit nejen nové prostředí, nové tváře herců, ale též uvědomit si, jak stále odvážněji umělci všech národů zvedají svůj hlas na protest proti vykořisťovatelům. Filmový přehled 25/1954 (16.01.2009)