Léolo

Po zhlédnutí Léola mám na mysli jednu otázku a to: "Jakými úchylkami, asi trpí zdejší pětihvězdičkáři?". Že by znásilňováním koťátek, šoustáním vepřových jater nebo jen Biančiním okusováním nehtů gerontům :) Patrně jsem na film nebyl úplně dobře naladěn, i když úvodní půlhodinu jsem si vcelku užíval a scénu s rajčetem řadím na pomyslný vrchol podivuhodných scén, jaké jsem kdy zahléhl. Jenže postupem času, mě ono zvrácené snění mladistvého intelektuála vyrůstajícího mezi retardy a podivíny s obsedancí na vlastní hovno, začalo považlivě otravovat. Léolo nakonec pro mě není ničím jiným, než vrcholným představitelem tzv. rakovinotvorného artu. Nic víc, nic méně. Hledat vědu v hovně nehodlám. Po hudební stránce ovšem vynikající. (15.08.2013)

Naturalisticky zpracovaný, v mnohém děsivý a v mnohém absurdní příběh kanadského chlapce Léola nenechá citlivého diváka chladným. Chvílemi se sice divák neubrání smíchu nad některými Léolovými životními zážitky; většinou však mnohé momenty filmu spíše vyvolají u diváka nevolnost. Životní příběh Léola, jednoho ze členů "takové zcela nenormální rodinky", je celý prošpikován rozličnými odchylkami, úchylkami a zvrácenostmi v chování. Film, po jehož shlédnutí si řeknete, že nejrozumnějším a nejstabilnějším prvkem této rodiny byl, je a navždy bude špunt ve vaně. Tento snímek rozhodně stojí za shlédnutí, a to ať již co se námětu, tak způsobu zpracování týče. Na tento film bych však určitě nebral děvče v rámci prvního rande a asi ani při druhém by to nemuselo dělat dobrotu. Výjimkou snad mohou být nanejvýš (psychicky silné) studentky psychiatrie. (03.09.2003)

Zajímavý snímek o nadaném chlapci z trochu přisprostlé rodiny. Leolo, tolik lpící na svém jméně, píše o svých snech, touhách a do toho dost naturalisticky popisuje svůj rodinný svět plný imbecilů, kde nechybí ani několik pokusů o vraždu. Zajímavé je pojetí, kdy příběh vypráví sběratel, který nachází chlapcovi vytrhnuté stránky z deníku (to možná působí trochu nedůvěryhodně). Zároveň se dovídáme, že vlastně ta samá osoba dala Leolovi popud psaní, čímž se kruh uzavírá. (29.09.2013)

Jean-Claude Lauzon - skrytý klenot kanadského filmu. Ve svém druhém filmu (debut Une zoo la nuit) načrtává temný svět jedné zdánlivě normální rodinky. Předhazuje vám jednu geniální scénu za druhou a ani na vteřinku vás nenechá odpočinout. To celé podbarveno přesně sedící hudbou. Zaručuji, že tolik poškozených postav vržených do snového kolotoče malého Lea Loazone (že by špetka autobiografie?) už jste dlouho neviděli. Na některé nikdy nezapomenete. (27.07.2006)

Svým způsobem podobný film jako Amélie z Montmartru (taková její odvrácená strana), avšak osobnější, hlubší, a naproti tomu ne tolik vypočítavý, záměrně podmanivý a optimistický. Nevšední zápisník hořkých příhod z dětství a dospívání, které lze s pomocí fantasie vnímat zčásti i jako okouzlující či roztomilé, což ubírá něco z jejich tíže. Zápisník hravý, nenápadně svíravý a hlavně melancholický, na čemž má svůj podíl zejména hudba, kamera a barevné tónování. Pod vší bizarností a humorem se však ukrývají vnitřní strachy a ostny, které zanechávají na barevném plátně černé stopy. Knihou, již hlavní postava opakovaně pročítá, je L'Avalée des avalés, jejímž autorem je Réjean Ducharme. "... mon amour." (02.09.2014)