VOD (2)
Obsahy(1)
Renomovaný íránský tvůrce se ve svém druhém snímku natočeném v rámci nuceného domácího vězení proměnil v taxikáře, který prostřednictvím rozhovorů s rozličnými klienty nabízí vytříbeně kritický pohled na íránskou společnost. Panahí tu bez jakékoli sebelítosti a s odzbrojujícím humorem nastoluje otázku, jak se má chovat umělec v zemi, která mu neumožňuje svobodu projevu. S kamerou připevněnou za předním sklem svého vozu natočil Panahí film výmluvnější než mnohé sociopolitické studie. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (67)
Nesmírně originální nápad. Íránský režisér si namontoval kameru na palubovku a rozjel kariéru taxikáře. U toho poslouchá, co mu kdo vykládá a celé to vyznívá dost sebekriticky vůči íránskému národu. Já bych to tak sebekriticky neviděl, spíš jako originální metodou přimět diváka se zamyslet. Mně se to líbilo. Závěr byl hodně nápaditý. ()
Několik kamer úmístněných na palubní desce taxi je sice z nouze ctnost, ale současně dost geniální nápad (podle mě by to fungovalo i u režiséra, který točit smí). Panahí ukazuje město, myšlenky lidí, jejich charaktery (vkládá jim do úst mnoho "nepromítatelného"), přičemž dokáže být osobním a v jedné chvíli se prostřednictvím jedné z postav téměř fyzicky dotkne diváka. Lidé takoví, jací jsou. Nápaditý konec. ()
Pohodový filmeček, ktorý nakoniec až tak pohodový nie je a neprekvapivo sa dotkne iránskej mentality, iránskeho štátneho zriadenia a jeho praktík a rieši samotné médium filmu, ako to je v postmodernej dobe tak moderné. Panahí si uvedomuje, že tento koncept (sme skoro stále v taxíku) si vyžaduje kratšiu stopáž a ja mám rád režisérov, ktorí sú natoľko skromní, že si podobné dramaturgické veci dokážu uvedomiť a nepotrebujú sa prevádzať. Panáhi je brutal sympaťák, je vtipný, vie točiť a vie jazdiť. Na teheránskych cestách je to peklo a ako som si uvedomil už pri Nadirovi a Simin, tak tu všetci neskonale milujú značku Peugeot. Vie mi niekto vysvetliť, prečo to tak je? Kľudne píšte do pošty... ()
Při vší úctě k osobě a tvorbě Džafara Panahího, jeho snímek Taxi Teherán neobdržel prestižní cenu z velkého festivalu pro výjimečné umělecké kvality, dokonce ani pro mimořádnou společenskou výpověď. To, co popisuje v mikropříbězích svých klientů, je v převážné většině okruhu jeho diváků dávno známo. Festivalová porota jednoduše chtěla upozornit na svízelnou situaci autora, kterého se režim stůj co stůj snaží umlčet. Taxi Teherán je malý film a vzhledem k Panahího současnému postavení a okolnostem natáčení ani být jiný nemůže. Nevyčítám mu to, ale plynutí času jsem si během sledování uvědomoval a právě tohle (ne)pohlcení považuju za dělítko mezi slušným a výborným filmem. Když srovnám Taxi Teherán s takovou emocionální peckou, jako byl Rozchod Nadera a Simin, nemůžu jít na víc jak 3 hvězdičky. Mimo jiné proto, že se režisér svým tempem a neochotou střihat neliší od svého okolí. Co se naopak ocenit dá, je schopnost nenápadně zachytit pro režim nepříjemné skutečnosti a režimní pokrytectví. Přes nenápadnost a zdánlivou zdrženlivost je to film navýsost politický a provokativní. Celkový dojem: 60 %. ()
Názorná ukázka toho, jak málo stačí k tomu natočit kvalitní snímek, zabývající se důležitým tématem v podobě nejen politické situace v zemi na Blízkém východě, ale i jejích společenských zvycích či obecného znázornění lidského ducha v pozitivní i negativní podobě. Panáhí to zvládl poměrně s přehledem v jednom autě, se dvěma kamerami, nenudícími dialogy a naprosto skvělou vnučkou, která mísila vtipné momenty s těmi opravdu nepříjemnými až zarážejícími. Kvalitní drama s vizuálem a lehce i formou dokumentárního filmu, navíc se svěží stopáží. [75%] | Kino - Prom. ()
Galerie (25)
Photo © Jafar Panahi Film Productions
Zajímavosti (1)
- Zlatého medvěda 65. ročníku Berlinale za tento smínek přebrala neteř autora Jafara Panahiho, která mimochodem uplatnila ve vítězném díle i své herecké nadání. Její strýc si nemohl pro trofej přijet, protože mu režim zakázal cestovat a poskytovat rozhovory. (Zdroj: MF DNES). (hippyman)
Reklama