Režie:
Piotr SzulkinScénář:
Piotr SzulkinKamera:
Witold SobocińskiHudba:
Jerzy SatanowskiHrají:
Jerzy Stuhr, Krystyna Janda, Mariusz Dmochowski, Kalina Jędrusik, Marek Walczewski, Jan Nowicki, Henryk Bista, Leon Niemczyk, Adam Ferency, Mariusz Benoit (více)Obsahy(1)
Po atomovém výbuchu přebývá komunita lidí v obřím podzemním krytu. Mezi tyto zbídačené existence vypustí hrstka vojáků velících krytu báchorku, že brzy přiletí "Archa" a všechny zachrání. Hlavní hrdina, jakýsi "velitel propagandy", prochází tímto labyrintem naprosté bídy i bizarních figurek, snících o zázračné Arše, a zatímco i on hledá způsob, jak sám sebe zachránit, kupole krytu se pomalu, ale jistě rozpadá. (Ertai)
(více)Recenze (33)
Polská postapo vize přeživší komunity čelící falešné záchraně v mírně tísnivém vizuálu. Náturu lidí vystihl režisér solidně, respektive vyobrazil tak, jaká by byla v podobné situaci ve skutečnosti. I ta idea se spásou v podobě neexistující Archy nebyla k zahození, nicméně potenciál Szuklin úspěšně pohřbil. Tuny nudných scén, hlavní postava chvílemi jedná zcela racionálně a poté se chová jako jedinec, kterému z radiace hnije mozek. Během projekce jsem měl problém film žánrově zařadit. Rejža chtěl patrně zkombinovat podobenství (?), poetiku (Dopisy mrtvého) s prostým, leč účinným příběhem varujícím lidstvo před jadernou apokalypsou (Vlákna). Nepovedla se ani jedna část. Snímek se brouzdá temným syrovým podzemím, v němž jsou poblouzněné lidské trosky krmeny knihami a marně se čeká na záchranu, která nikdy nedorazí.. Mohlo to být celé uchopeno daleko lépe. Závěr ala Davídek Lynchů už rozebírat nehodlám. ()
Aj keď rád hľadám vo filmoch symboliku a skryté posolstvá, v tomto ponurom snímku nevidím žiadne náznaky nejakej alegórie k totalitným režimom. Je tu zmienka o Arche, ktorá zabŕda do náboženstva, v podstate že tieto mýty si vymýšľali úbohí ľudia, ktorí boli úplne na dne a preto si zamieňali realitu za rozprávky o zázrakoch a spáse. Hlavnou pointou príbehu je trpké vykreslenie možných následkov nášho atómového veku, kde, napríklad, každá z 435 jadrových elektrární ročne vyprodukuje 500 ton nezničiteľného rádioaktívneho odpadu... Mizéria, šialenstvo a čakanie na smrť, docela depresívny film. Nečakajte happy end. ()
Zřejmě pod vlivem Sexmise jsem předpokládal, že to bude spíše komediální záležitost. Možná i díky tomuto omylu na mě film zapůsobil silněji, než kdybych přesně věděl, co od něj čekat. Neřekl bych, že je to nějak extrémně depresivní film, nicméně optimismus a radost ze života z něj zrovna neprýští. Je tu pár zajímavých nápadů ohledně fungování zbytku lidstva v postapokalyptickém světě a pozornost je upřena zejména na to, jak se hlavní hrdina srovnává se stupňujícím se rozkladem a šílenstvím svého okolí. V podstatě tu není žádná nosná příběhová linka, což ale vůbec nevadí, spíš naopak. Film vám ani necpe žádné konkrétní poselství či myšlenku. Zato nabízí zajímavou vizuální stránku a atmosféru (ani už nevím přesně proč, ale v některých místech mi to nějak asociovalo Scottova Blade Runnera). ()
Určite by sa dalo z témy vyťažiť o niečo viac aj v rámci poľskej produkcie. Nejaký ten exteriérový záber by potešil a zároveň aj dokreslil celkový fikčný svet apokalyptickej budúcnosti, ale zase takto to máme celé z pohľadu preživších obyvateľov. Oceňujem, že v osemdesiatych rokoch si niekto dovolil nakrútiť na východ od železnej opony film, ktorý sa dá čítať viacerými spôsobmi a čakanie na príchod archy sa dá chápať aj ako na príchod oslobodenia zo západu, či už to tak tvorcovia mysleli alebo nie. Ale asi tu bol príbeh o strachu zo zničenia jarovými zbraňami tak jednoznačne v popredí, že niečo skryté pod povrchom bolo každému jedno. Stuhrova postava sa snaží čo to ide, lenže ono to v takomto svete už proste nejde a ide o to, či sa s tým zmieriť, alebo bojovať aj napriek vedomiu márnej snahy. Podľa mňa záživnejší Szulkinov film ako Vojna svetov- budúce storočie. ()
Nejmrazivější Szulkinův film, jenž nekompromisně vtahuje do podzemního světa, v němž už jde spíše o poslední zbytky lidskosti, kontinuity a jediným, co udržuje poslední pouta z humanitou je víra ve spásu. Szulkin a jeho štáb zde vytváří naprosto sugestivní a úžasně nafilmované obrazy a výjevy, jež daleko předčí to, co v té době vznikalo u nás. Praskající kupole jako memento blížícího se zániku, davy anonymních a čekajících lidí, jež nevědomky požírají poslední vazby na svůj rod a přitom připomínají hrůzné obrazy z koncentračních táborů, symbolický a nadějeplný motiv provazochodkyň... Film překypuje nápady a mrazivou ironií a některé scény jsou až na hranici geniality (muž zavřený v chladničce), navíc je velmi zajímavé sledovat pouť byrokrata, jenž se ze snahy o sebezáchovu a udržení pořádku setkává s různými postoji k nejisté spáse a nakonec z letargie procitne v ideu být sám spasitelem. Zde mi však opět přišlo, že Szulkin spíše mapuje a načrtává a nenechá témata pořádně rozvinout, postavit na nich pořádnou narativní strukuturu, i proto mi film přišel jako jakýsi velmi zajímavý filosofický traktát, jenž však nedokáže zcela naplňovat očekávání a potřeby filmového diváka. ()
Galerie (47)
Photo © Zespół Filmowy Perspektywa
Reklama