James White

Az po filmu jsem zjistil, ze kameru delal Matyas Erdely (Sauluv syn) a vsechno to zacalo davat vetsi smysl. Klaustrofobni snimani v makrodetailu na oblicej protagonisty s rozostrenym okolim ale dobre funguje i tady a od zacatku (famozni uvod v klubu) dava filmu nervni, intenzivni feeling. Navic rada dejovych motivu, kterym by jine filmy venovaly samostatny zaostreny zaber, jsou tady resene jen tak bokem, coz odmenuje pozorne sledovani. Na druhou stranu se to zda byt jako Simon Killer revisited, ale Borderline kolektiv si podle me jen dal buduje nezamenitelny tvurci rukopis, v jehoz stredu stoji rozervani mladi muzi dneska. James White navic urcite neni Simonovou kopii, neni to vylozene slaboch nebo vycuranek; lze s nim snadno soucitit. Oproti Camposovu filmu je to bohuzel mene ucelene, nakonec to vyzni do ztracena jako takova narusena, glitchova etuda, ale do pameti se vryje raz dva. Misty to ma velkou energii, kterou dnes na indie scene malokdo umi. (20.03.2016)

James White má na víc než na klasický cancer-plot, ačkoli i ten ovládá s bravurou a v druhé polovině jím otevírá záběr i pro druhého člověka, skrze což demonstruje svou coming-of-age proměnu. Bezchybným tahem bylo zlanaření kameramana Saulova syna, který formálně zpracovává podobnou psychologii protagonisty, tedy uzavření se před světem, který je pro něj příliš hostilním, nepochopitelným a opovrženíhodným. Což je asi docela depresivní, kdy jeden z těch filmů se odehrává v Osvětimi a druhý v současném New Yorském Upper Eastu. Klíčová je pro to úvodní scéna, ve který se vyřízený James motá po klubu, kde se snaží překrýt agresivní rap sluchátky, ve kterých mu prozpěvuje Ray Charles, nicméně jakkoli v tom na chvíli najde klid, rap se začne opět vracet s vyšší intenzitou a přebrat kontrolu. Stejně jako James White, žijící ve světě, hledající klid sám v sobě, neustále pod útokem vlivů vnějšího světa. Tahle realistická verze Henry Chinaskiho pro 21. století bez sympaťáckého bonvivánství, neustále doprovázená únavou, pokašláváním a agresivní apatií si zaslouží více pozornosti. (06.08.2016)

Jestli si na film vyhradíte čas záleží na vaší toleranci na další film o tom, jak je to pro chlápka těžké, když má pílliš mnoho pocitů. Hrdina ve věku mileniála je zavřený v malém temném pokoji bez vzduchu. Tato charakterová studie vyvolává víc emočního adrenalinu než je její dramatická stavba. Hrdina má hudební vkus jako jeho generace - přednášení hrubé poezie o drogách a životě na ulici neboli rap a hip-hop. Hnus. (25.05.2020)

Určitě nedoporučuju nikomu, kdo si prožil nebo prožívá umírání svýho nejbližšího, protože tenhle film tu bolest otevře naplno. Musím říct, že krom absolutního smutku a bezmoci z toho co vidím aniž by člověk viděl jediný pozitivní východisko mě dostal vývoj příběhu, který postupně proměňoval silně nesympatickýho chlapa v člověka, kterýho mě bylo líto a současně jsem ho za jeho peči o matku a boj o vše obdivoval, tohle si nikdo kdo to neprožil asni neumí ani představit, ale film na mě působil, že si to představit umí. Nic z toho by se nekonalo nebýt absolutních hereckých projevů titulních herců, společné scény syna a mámy ke konci vhánějí slzy do očí.......takovou sílu může mít herecký talent. (02.10.2016)

Film o nevyrovnanom mladíkovi, ktorý balansuje medzi nezodpovedným flákaním sa a zodpovednosťou k ťažko chorej matke, to znelo celkom sľubne. No napokon bohužiaľ nedokážem zdieľať to všeobecné nadšenie z tohto filmu. Proste mi to prišlo celé príliš chladné a bezemočné. Nie som síce žiadny milovník presladeného klišé, ale ani úplného emočného chladu. Ale jedno sa mi predsa len páčilo, a síce tá zmena Jamesovho charakteru, ktorý sa v závere tak pekne o trápiacu mamu postaral. Ale inak po dejovej stránke dosť bieda. Za mňa ani len na hranici priemeru. (06.12.2016)