Dillinger je mrtvý

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Dillinger patří do skupiny těch filmů, vznikajících především v 60. letech, jejichž tvůrci staví osobitou formu a s tím i velmi osobitý pohled na vybrané téma nad samotný příběh. Enšpíglovi i ostatním zájemcům mohu prozradit, že režisér tohoto svérázného autorského snímku ten návod k filmu skutečně přibalil a to hned v první scéně a prvním rozhovoru z chemické továrny, zejména v poslední větě „Objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí“. Poprvé jsem taky jako mnozí váhal, jaký má ten film smysl, připadalo mi, že kdokoliv mohl natočit třeba i moje počínání v pokoji ve svém bytě, jak třeba vykonávam nějakou povinnost, dělám si v kuchyni večeři, při tom si pouštím hudbu, pak se podívám třeba i na film, dodat k tomu možná pár sehraných úchylných momentů a vydávat natočený materiál za umělecké dílo. A v tom mi právě docvaklo! V téhle realičnosti směrem k obyčejným až nepodstatným věcem, které mohou v extrémní situaci vyvrcholit až v úchylný rozměr, spočívá jedinečnost tohoto filmu! Měli jste taky občas chvilky, kdy jste měli pocit, že vám vaši nejbližší vůbec nerozumí? Kdy jste měli pocit, že ten život s těmi lidmi je někdy ke zbláznění či cítili jste se možná až odcizeni ve vztahu k okolí? Pokud alespoň trochu ano (u mě např. v době puberty), je velká šance, že jedno z poselství tohoto filmu k vám dorazí, dění vás pohltí, nebudete moct od toho odtrhnout oči a potvrdí se to, co říká jeden z pracovníků v úvodu, že „silná metafora bývá sugestivní...“ Taky ještě musíte občas dokázat ocenit originální film z nejbohatší tvůrčí dekády kinematografie, taky by jste měli mít rádi šedesátkovou hudbu (alespoň její styl, protože ta tu skoro jako v nějaké hitparádě tvoří víc než polovinu zvukové zložky filmu) a hlavně alespoň trochu vás musí bavit Michel Piccoli, který si u mě definitivně potvrdil, že patří k té skupině herců, na které se by dalo dívat i v případě, že by na plátně nic nedělali, jen si prohlíželi nějaké předměty či čuměli do prázdna. :D Je to zvláštní, ani napodruhé jsem se u tohoto, pro někoho možná prázdného filmu skoro vůbec nenudil, byť mi pár míst skoro až prázdných a zbytečně natažených připadalo. Ale to je pouze důvod, proč jsem nesáhl rovnou i po páté hvězdě. A závěr? Fakt velmi symbolické a navzdory přítomnosti nejhoršího zločinu i pěkné... 80% (30.09.2020)

"Vezměme třeba fakt, že bychom měli nosit plynovou masku. Nevyvolá v nás snad pocit úzkosti? Přijetí téhle nutnosti nevede k přijetí reality, nýbrž k přizpůsobení se, k potlačení individuality." Film, který nahlíží pod pomyslnou masku. Ferreriho projektorové orgie i Piccoliho noční kutilská show gradují v nekompromisním závěru, kdy mezi alegorií a svobodou stojí už jenom spoušť červeného revolveru s bílými puntíky. (04.10.2016)

V jedné povídce píše L.J. Borges o dvou nožích, které měly hroznou touhu znovu se utkat a snadno našly ruce, které je přeochotně vzaly do rukou, tedy nože si našly ony ruce. Divné by bylo, kdyby se Dillingerův revolver choval jinak.... Když jsem začal bydlet na vsi, visela z nejvyššího trámu krásně udělaná oprátka. Po čase jsem ji rozpletl a dal do krabice s lany. Člověk totiž nikdy neví, zda a kdy nějaký předmět začne mít větší moc než on sám.... Glauco si připravuje večeři (jinou alternativu nebere v potaz) a současně dává do pořádku nalezený revolver (o jeho původu není pochyb). V té chvíli již tuší, že obé musí použít, pozřít, vpravit do těla. Cirkusový design svědčí o tom, že tak jako vše, co ten večer provozu, patří i zbraň do jeho zábavného lunaparku. Stejně tak tuší, že zkázu způsobenou revolverem využije jako svou šanci na definitivní změnu života. Už nikdy sám, nikdy v bytě, žádná manželka ani služka, žádný magnetofon, kamera, žádné hračky. (20.12.2018)

V jednom aspektu netradiční Ferreri: maestro filmové metafory - v tom smyslu, že příběhy a postavy jeho filmů většinou fungují "pouze" jako ztělesnění metafory, pomocí níž Ferreri buduje analogii mezi světem filmovým a reálným - zde učinil krok navíc. V úvodní scéně totiž nechal metaforu, pro tento film zvolenou, přímo zaznít. Divák tak nemusí "pouze" ze sledovaných aktů postav sám vyextrahovat Ferrerim zvolenou metaforu (tedy princip, podle něhož se děj odvíjí a jenž nese nějaké poselství), ale může přemýšlet, nakolik odpovídá v úvodu vytčenému "programu". A zde se podle mě nabízejí dvě možnosti - buď konstatujeme, že u hlavního hrdiny vskutku došlo k radikálnímu odmítnutí odcizeného světa, k útěku před ním cestou rebelského gesta, nebo, což je zajímavější, naopak konstatujeme, že u něj právě došlo k úplnému splynutí onoho odcizeného obrazu s ním samým. Jestliže "vnější svět přechází do nitra člověka", bude se násilí (průmyslová a vojenská mašinérie, kde je zaměstnán) a romantický únik před dosavadním fádním životem na luxusní plachetnici (reklamní fantasma) atd. jevit právě jako zvnitřněné naplnění "kvalit" (post)industriální společnosti, k němuž se odhodlal konkrétní jedinec. (25.03.2015)

Tádydádydááá a to je konec, přátelé. Ano, ano, jen ten konec stál za to a bavil mě (cca posledních 10 minut). Hlavní postava pro mě neměla vůbec žádné charisma, sledovat její (vlastně jeho) počínání mi způsobilo částečné bezvědomí a barvení revolveru červenou barvou mě donutilo zamyslet se nad duševním zdravím, mým i tvůrcovým, pak by zřejmě následovalo kóma, ovšem to přišel ten již výše zmíněný konec a vysvobození.. (06.02.2020)