Vážený občan

Naozaj vydarená satira argentínskeho malomesta s trpkou príchuťou irónie. Aj keď som podľa popisu k filmu čakal o kus viac dramatizácie, ale musím uznať, že inteligentný spôsob akým to bolo podané sa mi napokon celkom pozdával. Ten stupňujúci sa kontrast všeobecného úctivého obdivu na začiatku a postupnej premeny v povýšeneckú nenávisť na konci bol vynikajúci. Musím oceniť aj to, že to celé neskĺzlo do nejakej priveľkej absurdnosti a koniec koncov pôsobí tento príbeh viacmenej realisticky - presne tu bola zobrazená tá podstata vznetlivého ľudského charakteru, pokrytectva a pretvárky (ako bolo povedané aj v Danielovej rozlúčke s rodným mestom "Zostaňte takí, akí ste. Nedovoľte na tom nikomu nič meniť. Žite ďalej v pokryteckej spoločnosti, v hlúpej pýche, vo svojej vlastnej ignorancii a brutalite."). Postava Daniela Mantovaniho vzbudzovala naozaj obrovskú charizmu - a to nielen výzorom, ale najmä svojimi postojmi a schopnosťou pohotovo reagovať konštruktívnymi monológmi na akúkoľvek situáciu. (25.07.2018)

Argentinci jsou temperamentní a suprupřímní, Evropa pro to má nevím proč synonymum nebezpečný. A stejnou opravdovost vdechli Gastón s Marianem i tomuhle filmu, který mě rozložil jak jednotlivými částmi, tak výsledným vyzněním. Toho si cením na pět hvězd, protože častokrát je to spíš tak, že přijde buď supr pointa, ale dvě hodiny před ní je to nuda anebo je to dvě hoďky príma, ale k ničemu se nedojde. Vážený občan vás nenechá chvíli na pokoji, když budete chtít dát vaší mozkovně dost zabrat, a navíc si budete muset udělat čas, abyste postřehli ten přechod z grotesky na hořké drámo. Plus já si z toho beru ještě i ponaučení, abych až dostanu Nobelovu cenu, poslal k nám na vesnici leda pohled. (29.09.2017)

Neodbytnou součástí filmového díla je jeho estetická stránka, jeho vizuální zpracování. Pokud obraz vypadá tak, jako by ho někdo natočil na foťák, pokud záběrování vypadá tak, jako by nad tím nikdo nepřemýšlel (nebo přemýšlet neuměl) a pokud střihová skladba vypadá tak, jako když onen člověk střihá snad poprvé v životě, pak mi přijde absurdní, že se něco takového vůbec může promítat v kině. Vydržel jsem asi prvních 30 min a i to považuji za úspěch. (04.10.2017)

V první řadě vynikající sociální drama, velmi slušně odvyprávěné, plné silných kontrastů. Do velkého světa Daniela Mantovania, spisovatele, jenž s úsměvem odmítá pozvání od Japonska přes Evropu až do USA, znenadání zasáhne blesk nostalgie. Dobrovolně a snad i s trochou naděje se vrací, ale spíše jen znovu seznamuje s nekompromisním světem buranským...s postavami svých románů. Na nostalgii, natož na seznamování, již ale není čas, je třeba znovu utíkat, nejlépe stejnou cestou, jako před čtyřiceti lety. Daniel má konečně námět na novou knihu. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (21.11.2017)

„Odjel jsem ve dvaceti. A nevrátil jsem se. V životě jsem dokázal jedinou věc, unikl jsem Salasu.“ Jenže jeden se prostě neponaučí…Už úvodní ostrý projev naznačí, že Danielovi není brutální upřímnost úplně cizí. V Argentině, kde vše funguje jinak, se slavný navrátilec nejprve těší přízni, úsměvům a publicitě. Jenže jak se místním znelíbí, úsměvy ztvrdnou a dobré způsoby zmizí. Gradace nepříjemných událostí, kterým Danielova upřímnost a podrážděnost vůbec nepomáhá, tak na sebe nenechá dlouho čekat…Snímek je bilančním dramatem, hořknou tragikomedií stejně jako kousavou satirou (a z „lovu“ zatraceně zamrazí). Ano, Daniel mohl prchnout dřív, technická stránka filmu není nijak mimořádná a co předcházelo závěru se nevysvětlí. To ale nemění nic na tom, že duo argentinských tvůrců dobře vědělo, o čem vypráví, a tento příspěvek k tématu „vracet se po letech domů není dobrý nápad“ by neměl zapadnout. Za mě solidní 4*. „Nate. Papír snad chytne.“ - „To je kniha, kterou jste napsal?!“ - „Pálím vlastní knihy, abych přežil.“ (15.12.2019)