Řím, otevřené město

Patrně to bude tím, že se film natáčel ještě během války a v dosti improvizovaných podmínkách, nicméně jako divákovi mi na tomhle filmu vadí různé technické chyby, jako třeba podivně rozostřené záběry, nebo často divně zmatený střih, který by dnes asi mnoho ocenění neposbíral. Jiné skvosty světové kinematografie, často ještě mnohem starší, dokazují, že už v té době se dal rozhodně udělat technicky zručný film. Italský neorealismus raději přenechám Zlodějům kol. 6/10 (05.03.2014)

Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. (11.01.2021)

Neorealismus v té nejčistší podobě... Žádní umělí hrdinové a vykonstruovaná zápletka, nýbrž syrová realita bez příkras. Rossellini ukazuje životní osudy prostých lidí, jejich nezlomnou vůli a touhu po svobodě. Téma se sice úzce dotýká konkrétních lidí v konkrétním městě, ale je všeobecně platné a kdyby v názvu filmu nebyl uveden Řím, mohl se dost dobře děj odehrávat v protektorátní Praze nebo někde jinde... Snímek obsahuje řadu silných momentů (mj. smrt Piny před očima jejího syna, mučení zatčených, poprava kněze) a vlastně strhne divákovu pozornost od počáteční gestapácké prohlídky až po závěrečnou exekuci Dona Pietra. Anna Magnani v roli Piny podává úžasný výkon. (19.05.2006)

V následujícím textu vyložím, proč jsou diváci – kteří film zhlédli – fašisté. Opřít se hodlám o Lévinase a kognitivismus. Prvně nastolím obě výchozí premisy a poté z nich vyvodím závěr. (i) Zatímco většina filosofů 19. a 20. století metafyziku odmítá (a zabývají se lidskou konečností), Lévinas na ni klade velký důraz. Jeho metafyzika znamená touhu po něčem „naprosto Jiném", takovém, co jsme nikdy nemohli poznat ani zažít. Bytí na světě pak funguje podle Lévinase na principu egoismu: na osvojování světa, kdy si člověk ze světa postupně tvoří svůj majetek. Hranicí egoizace světa je Druhý, Jiný - jiný člověk, Jiný, který se mi ukazuje jako Tvář. Jím nemohu vládnout, disponovat jím jako věcmi, svým majetkem, který hromadím; Jiného mohu pouze zabít, čímž před jeho Jinakostí kapituluji. Jeho jinakost je „pravá" - k Tváři mám nezrušitelnou distanci, kterou lze „překročit" pouze řečí, pohostinností. Tato Lévinasova filosofie se již příliš netýká světa a věcí, ale spíše etiky. Němci za války dobývali svět, potud snad v pořádku, ale oni chtěli dobýt i člověka, vládnout jím. (ii) Kognitivismus klade důraz na poznávací (rozumovou) stránku diváka a pomíjí stránku emotivní a hlubinou. Tvrdí, že příběh filmu si po jeho zhlédnutí rekonstruuje nezávisle na sobě každý divák trochu jinak. Špatné a hloupé filmy dle kognitivních teorií neexistují, existují jen špatní a hloupí diváci. Film jako takový, ať už kterýkoli, de facto neexistuje, je to jen sled záběrů, podstatné je, co s ním provede a jak ho uchopí divák ve své hlavě. O tom je v podstatě, a o ničem jiném, slavné zaříkávadlo syžet / fabule. (I+II) Proč je divák filmu Řím, otevřené město fašistou? Protože se snaží ovládat film stejně, jako ovládali fašisté Jiného – člověka. Pustíte-li kterýkoliv italský film Ecovi, odhalí v něm bezpočet nábožensko-kulturních signifikantů, kdežto obyčejný divák toho schopen nebude. Filmu vládnout nemůže. A přesto se o to egoisticky snaží. (25.07.2009)

V priebehu niekoľkých málo dní je to tretí film o okupácii Ríma, ktorý som videla. Po http://www.csfd.cz/film/304269-sotto-il-cielo-di-roma/ to bol http://www.csfd.cz/film/12926-sarlatovy-a-cerny/ a dnes som konečne cielene siahla aj po filme Rím, otvorené mesto. Všetky tri spomínané filmy svedčia o ťažkých vojnových časoch v Ríme a o aktivitách Cirkvi (alebo niektorých jej členov) v tejto ťažkej etape dejín. Jednotlivé filmy vznikli v rozdielnej dobe, každý využíva iné prostriedky a každý z nich má aj inú historickú a umeleckú hodnotu. Napriek tomu som všetkým trom dala maximálny počet bodov. Téma je totiž tak silná a dojmy z každého filmu tiež, že som sa v duchu povzniesla ponad tých pár nedostatkov, ktoré v konečnej miere neboli až také podstatné. Každý z filmov ich má niekoľko, napr.prvý film - slabší scenár, mierny pátos a cielený, populistický, nie celkom dôveryhodný príbeh. Druhý film sa mi po umeleckej stránke páčil najviac, ale vadil mi tam občasný trápny humor a niektoré konkrétne nereálne scény, zato finále bolo nečakané, nenápadné, ale hlboké, priam šokujúce (podľa skutočnej udalosti). Tretí film mi pripadal najviac autentický - určite k tomu prispela aj doba vzniku - ale aj napriek niektorým silným scénam mi chýbala akási podstata príbehu. Absentoval tu jasnejší cieľ konania jednotlivých postáv, čosi konkrétne, čo by ich spájalo, jednotná línia..., Záverečná scéna opäť veľmi silná, ale pri celkovom dojme som sa nemohla zbaviť akéhosi nenápadného nádychu skrytej komunistickej svätokrádeže.... (18.02.2014)