Režie:
Ken LoachScénář:
Paul LavertyKamera:
Robbie RyanHudba:
George FentonHrají:
Dave Johns, Hayley Squires, Briana Shann, Dylan McKiernan, Andy Kidd, Micky McGregor, Malcolm Shields, Harriet Ghost, Stephen Clegg, Kate Rutter, Sharon Percy (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Sociálně apelativní a v současnosti až nepříjemně aktuální snímek vypráví příběh padesátníka Daniela Blakea z Newcastlu, který se poté, co utrpí infarkt, ocitne ve vyčerpávajícím kolotoči žádostí o podpůrné státní dávky. Zatímco se snaží prokousat nesmyslně nastaveným systémem a absurdními byrokratickými procesy, které ho nutí shánět práci v rozporu s doporučením lékaře, potkává svobodnou matku Katie a její dvě děti. Neúplná rodina má jedinou šanci, jak uniknout jednopokojáku na bezdomovecké ubytovně – přijmout byt v neznámém městě 300 mil daleko. Daniel a Katie se každý po svém snaží vypořádat s příkořími systému a přitom neztratit zbytky důstojnosti. (Film Europe)
(více)Videa (8)
Recenze (147)
Hlavním hrdinou je šedesátiletý truhlář Daniel Blake (výborně ho hraje britský stand-up komik Dave Johns), který se po utrpení infarktu ocitne v bizarní situaci, kdy se kvůli nařízení doktorů za žádných okolností nesmí vrátit do práce, leč na úřadech mu odmítají vyplácet podpůrné dávky, protože je „práceschopný“. To odstartuje nesmyslný kolotoč podávání žádostí a obcházení pracovních míst, během něhož se Daniel seznámí s mladou matkou dvou dětí, jimž začne vypomáhat v nelehké životní situaci. Na jednu stranu lze snímku vyčítat, že Ken Loach už filmů na podobné téma natočil víc, a že se něco takového, jako je Já, Daniel Blake, od něj víceméně dalo čekat. Že v něm v podstatě jen smíchal osvědčené motivy a vytvořil citově manipulativní kritiku státní byrokracie, v níž si diváky obmotává kolem prstu prostřednictvím postav sympatického, férového a nezištně obětavého proletářského vdovce a svobodné matky tak chudé, že nemá ani na jídlo pro své děti a musí na něj stát fronty před charitativními potravinovými bankami. Jistě, vyčítat mu to lze. Ale proč to dělat, když to přitom tak báječně funguje? Já, Daniel Blake je rozhodně manipulativní film, jemuž ale nelze odepřít upřímná snaha o průrazné sdělení něčeho zásadního, co je obecně srozumitelné i mimo Anglii (na úřady se zřejmě nadává všude). Ale není to film jen o kritice úřadů, je to i film o generačních rozdílech a o problémech starších lidí s životem v moderním světě, zahlceném novými technologiemi. Je to film o významu jedince ve společnosti a o důležitosti jeho slova, o lidské důstojnosti a o pomoci ()
Filosofii Kena Loache lze shrnout do výkřiku, který zaznívá krátce před závěrečnými titulky: Fuckin' Tories! Sisyfovské putování Daniela Blakea je koncipováno jako důkladná exkurze po britském sociálním systému. Vykresluje instituci, která ponižuje, komplikuje, diskriminuje a fuckuje; instituci, která záměrně nepomáhá nejpotřebnějším; nabízí pomoc přes neprůstřelné plexisklo; diskredituje sama sebe, aby mohla být jednoho dne na tomto základě zrušena jako zbytečná. Cesta vypovídá o důkladné rešerši, desítkách vyslechnutých a vyčtených příběhů, vlastních zkušenostech. Postrádá ve své formální prostotě obvyklé manipulační berličky a pomáhá si jen obsahovou hutností. Kdyby byl Loach víc Buňuel nebo Trier a oprostil se přehnaných iluzí o solidaritě prekarizovaných, dalo by se na dvě celé hodiny zapomenout, že jde "jen" o film. Sledovat Daniela na cestě za uznáním podpory v nezaměstnanosti přes téměř hmatatelnou nelidskost systému je dobré proto, že zjistíte, jak si zatopit se svíčkou a dvěma květináči, když vám ty kurvy odpojí elektřinu. Mimoto ale připomene, že to, že vám nikdo nepomůže, nezakládá dobrý důvod nedožadovat se toho, na co máte právo. Právě naopak. Paní sociální Sheila je nejlepší ženská zrůda od slečny Thatcherové, pardon, Ratchedové... ()
Loach chtel poukazat na byrokraticky system socialnich sluzeb ve sve zemi, coz se mu zdarne povedlo. Ac jsem tam nikdy nebyl, film pusobi dost autenticky, mozna i diky temer neznamym hercum. Ma to ponurou atmosferu, s hlavnim hrdinou lze soucitit, me to presto nijak zvlast neoslovilo. I pres pro me zajimavy namet. ()
Vždy když nějaký film vyhraje Zlatou palmu, tak mám velká očekávání. Možná toto umocnilo mé mírné zklamání. Po skončení promítání jsem sice slyšel smrkání do papírových kapesníčků a vzlykot. Avšak můj pocit z filmu byl, že až moc pateticky hrál na city diváků. Čímž se odrážela určitá nereálnost, jak byrokratické situace, komunikace a emancipace mezi lidmi funguje. ()
Sociálna dráma, ako sa patrí. Ani by som netušil, ako sa človek namiesto pokojnej staroby v chorobe dočká šikanovania úradmi len za to, že je súčasne práceschopný aj práceneschopný. A to v civilizovanej krajine, nie nejakej postsocialistickej diere, kde by sa byrokracia očakávala oveľa viac. Kombinácia s otcovsko-dcérskou láskou je pre všetko dianie veľkým plusom, bez ktorého by film nemohol fungovať. ()
Reklama