Já, Daniel Blake

Hlavním hrdinou je šedesátiletý truhlář Daniel Blake (výborně ho hraje britský stand-up komik Dave Johns), který se po utrpení infarktu ocitne v bizarní situaci, kdy se kvůli nařízení doktorů za žádných okolností nesmí vrátit do práce, leč na úřadech mu odmítají vyplácet podpůrné dávky, protože je „práceschopný“. To odstartuje nesmyslný kolotoč podávání žádostí a obcházení pracovních míst, během něhož se Daniel seznámí s mladou matkou dvou dětí, jimž začne vypomáhat v nelehké životní situaci. Na jednu stranu lze snímku vyčítat, že Ken Loach už filmů na podobné téma natočil víc, a že se něco takového, jako je Já, Daniel Blake, od něj víceméně dalo čekat. Že v něm v podstatě jen smíchal osvědčené motivy a vytvořil citově manipulativní kritiku státní byrokracie, v níž si diváky obmotává kolem prstu prostřednictvím postav sympatického, férového a nezištně obětavého proletářského vdovce a svobodné matky tak chudé, že nemá ani na jídlo pro své děti a musí na něj stát fronty před charitativními potravinovými bankami. Jistě, vyčítat mu to lze. Ale proč to dělat, když to přitom tak báječně funguje? Já, Daniel Blake je rozhodně manipulativní film, jemuž ale nelze odepřít upřímná snaha o průrazné sdělení něčeho zásadního, co je obecně srozumitelné i mimo Anglii (na úřady se zřejmě nadává všude). Ale není to film jen o kritice úřadů, je to i film o generačních rozdílech a o problémech starších lidí s životem v moderním světě, zahlceném novými technologiemi. Je to film o významu jedince ve společnosti a o důležitosti jeho slova, o lidské důstojnosti a o pomoci (14.12.2020)

Filosofii Kena Loache lze shrnout do výkřiku, který zaznívá krátce před závěrečnými titulky: Fuckin' Tories! Sisyfovské putování Daniela Blakea je koncipováno jako důkladná exkurze po britském sociálním systému. Vykresluje instituci, která ponižuje, komplikuje, diskriminuje a fuckuje; instituci, která záměrně nepomáhá nejpotřebnějším; nabízí pomoc přes neprůstřelné plexisklo; diskredituje sama sebe, aby mohla být jednoho dne na tomto základě zrušena jako zbytečná. Cesta vypovídá o důkladné rešerši, desítkách vyslechnutých a vyčtených příběhů, vlastních zkušenostech. Postrádá ve své formální prostotě obvyklé manipulační berličky a pomáhá si jen obsahovou hutností. Kdyby byl Loach víc Buňuel nebo Trier a oprostil se přehnaných iluzí o solidaritě prekarizovaných, dalo by se na dvě celé hodiny zapomenout, že jde "jen" o film. Sledovat Daniela na cestě za uznáním podpory v nezaměstnanosti přes téměř hmatatelnou nelidskost systému je dobré proto, že zjistíte, jak si zatopit se svíčkou a dvěma květináči, když vám ty kurvy odpojí elektřinu. Mimoto ale připomene, že to, že vám nikdo nepomůže, nezakládá dobrý důvod nedožadovat se toho, na co máte právo. Právě naopak. Paní sociální Sheila je nejlepší ženská zrůda od slečny Thatcherové, pardon, Ratchedové... (18.03.2017)

Loach je stále pevně vlevo a ví, jak snadno se člověk ocitne dole a jak je téměř nemožné vyhrabat se zase zpět. Dokud vám budou lhát, že pokud nejste nahoře je to jen vaše vina, odvrátíte vždy tvář studem od natažené pomocné ruky a dokud budou přehlíženy myšlenky jako basic income, můžeme se jednou za čas dál třást o to, zda sami nejsme Daniel Blake. Važte si toho, co máte rádi a držte to za ruku. (15.06.2017)

Ukončiť príbeh o 10 minút skôr, prežitok by bol oveľa silnejší. Paradoxne scény, ktoré mali (asi) vyznieť najdramatickejšie, ma ani trocha do seba nevtiahli. Takto je to dobrý, ale nie výborný Ken Loach. Akurát sa trafil do aktuálnej nálady poroty v Cannes. Čo je ale vlastne i pozitívne, pretože si po rokoch zaslúži(l), aby sa o jeho videní sveta viacej vedelo. 3 a 1/2. (31.10.2016)

Zprvu jeden z nejsilnějších Loachových filmů. Osmdesátiletý klasik britského levicového filmu režíruje s obdivuhodnou přesností a úsporností, byť se může zdát, že se především snaží nepřekážet hercům v práci. Protagonistův příběh pozvolna propojuje s osudy vedlejších postav (Katie, Chino) a nenápadně tak upozorňuje, jak důležití pro scelení komunity jsou lidé typu Daniela Blakea, kteří nežijí výhradně sami pro sebe. Kamera občas jakoby mimoděk zabírá anonymní čekající na úřadu, jež se ocitli v podobné situaci jako Blake, čímž je po vzoru neorealistických filmů poukazováno na rozšířenost zkoumané problematiky. Také výběr prostředí ve větším (Newcastle) i v menším měřítku (Blake stojící kontrastně před výlohou obchodu s luxusním zbožím) prozrazuje režisérskou citlivost a talent pro sdělování významů mírnou oklikou. Filmu přes trudné téma zpočátku hodně pomáhá humor. Dave Johns, živící se jinak jako stand-up komik, má přesný komediální timing a klidně bych hodinu a půl poslouchal jenom jeho stále bezradnější komunikaci s roboticky uvažujícími úředníky. Jenomže s tím, jak Blakea opouští humor, také Loach ztrácí odstup a začíná situace hnát do krajnosti. Nepochybuji, že přitom vycházel z výzkumu přímo v terénu a z rozhovorů s lidmi bez práce, ale v takto koncentrované podobě je toho neštěstí a zoufalého chování naráz nepřirozeně moc (mrznoucí děti, potravinová banka, Ivan, sprejování, poslední scéna). Snaha podpořit tezi, že byrokracie škodí duševnímu i fyzickému zdraví, postupně dostává přednost před vnímavosti vůči postavám a film se ve svém útoku na systém stává zbytečně doslovným. Najednou je příliš patrné, oč režisérovi jde a tím hůř se to přijímá. Z nedávných dramat o odlidštěném a odlidšťujícím kapitalismu tak pro mne Daniel Blake přes všechny své kvality zůstává o několik kroků za brutálně strohým Zákonem trhu, případně lépe vystavěnými Dvěma dny a jednou nocí. 70% (09.10.2016)