Dodatek

Zjistila jsem, že je to teprve můj první viděný film od Krzysztofa Zanussiho a teď už můžu říct, zdaleka ne poslední. Ve snímku mne zaujal Zbigniew Zapasiewicz i proto bych chtěla shlédnout další režisérovy počiny s tímto hercem. Jinak menší problém pochopit jednání hlavního hrdiny může mít dost z nás - diváků ateistů. Osobně si myslím, že postava Filipa je natolik komplikovaná i bez víry, že bych pokračování happyendu v jeho případě neviděla tak růžově. (27.07.2011)

Film se vrací k životu Filipa, studenta medicíny z předchozího Zanussiho filmu, který sám sebe považuje za vyvoleného - což mu dokládají citáty z Bible - a nedokáže se vyrovnat se svou skutečnou průměrností, což vede i k jeho agresivnímu chování vůči své snoubence. Vzhledem k nižšímu rozpočtu a žádné koprodukci však působí snímek trochu rozvlekle a televizně. (18.10.2018)

Zvláště první dvě třetiny filmu se mi zdály výborné, ty dialogy měly opravdovou hloubku. Myslím, že něco takového by Češi nedokázali natočit, či spíše nemají o něčem takovém ani tušení. Ale výjimky určitě jsou. I ten konec byl pěkný, jen mi připadala docela zbytečná ta scéna ve školní pitevně. Viděl jsem tento film poté, co jsem shlédl Mullanovy "Padlé ženy" a o to více jsem si uvědomil, jaký je mezi těmito filmy propastný duchovní rozdíl. Asi jako mezi studánkou pitné vody a močůvkou... (03.09.2008)

Souzní s předsudkem, že filmy, které připomínají možnost vyjadřovat se prostřednictvím média o niterných záležitostech, přicházejí od severních sousedů. A jsou k věci. Polská kinematografie na rozdíl od té české nepřišla po změně poměrů v devadesátých letech o svá vývozní témata - vztah k duchovnosti a tázání se po východiscích existence. Alespoň někteří matadoři tak nadále činí bez nutkání omlouvat je jako archaické či passé. Zanussi a spol. (především věrohodně rozpolcený Paweł Okraska a Zanussiho kmenový Zbigniew Zapasiewicz coby stoický mentor) si za úspěch, s jakým podávají zápas hlavního hrdiny i divákům, kteří nemají ani zbla mystické zkušenosti, zaslouží obdiv od první scény, kdy nalomený a zbitý sám sebou opouští hlavní hrdina zdi kláštera. Jeho duchovní zápas kouzlem autenticity odbourává veškerou exotičnost, jíž by měl příběh na bezvěrce nejspíš působit a je prostě mementem skutečné existenciální volby. Zanussi ve svém pozdním sběru nemá takovou sílu jako v šedesátých letech a krátce po nich, ale snad zázrakem shůry nepřestává být relevantní. Ohavně tak působí jen povrcní detaily - třeba devadesátkově vyhlížející reálie nebo načrtnuté zvláštní představy o poměrech drogové scény, do níž třiašedesátiletý pán Zanussi už prostě moc nevidí. Kdyby nic jiného, pozoruhodný doklad prodloužené umělecké životnosti. (26.02.2016)

Nevím, zda film Život jako smrtelná nemoc přenášená pohlavní cestou nějaký dodatek vůbec potřeboval. A i kdyby, tak tyhle zmatky studenta potácejícího se mezi Bohem a medicínou to nebyly. Navíc je zde celá řada mnohaminutových scén převzatých ze zmiňovaného filmu. Není to vyloženě špatné, jen to nemuselo být vůbec. (02.01.2009)