Prázdniny pana Hulota

Takovej typickej Tati. Moc pekne natoceny, prijemna, ale stereotypni hudba a vtipna postavicka roztrzityho pana Hulota, kterej se tak ruzne mota okolo ostatnich lidi a pusobi neustale nejaky malery a ma ze sebe problem vymacknout souvislou vetu. Prislo mi ale, ze tentokrat neukazuje Tati nejakej kontrast mezi mestem a vesnici a podobne a snazi se ciste o komedii, takze opravdu neustale se dejou nejaky vtipny veci. Bohuzel ne nejak extremne vtipny, skutecne pobavi to jen obcas. (26.01.2010)

Nebudu tu přikládat oslavná polena na požár. *** Jen si podotknu, že celá ta na jeden zátah natočená scéna se zmrzlinami, kdy se nejen nedaly spustit oči, ale ani mrknout nebo nadechnout se člověk neodvážil, nádherně ukázala, jak dobrotivým svrchovaný oligracha Tati vládne humorem, jak rád má svět a všecko to upachtěné hemžení lidiček v něm. Fascinuje mě, jak ho fascinovalo jak málo lidi chápou z dění kolem sebe a jeho možných příčin a následků, jak si místo spolupráce či vzájeného obdivu a zkrášlování zpola schválně a zpola úplně nevědomky překážejí a jak je z blízkého pohledu to lidské mraveniště především plné naprosto absurdních skutků a pohybů. V přirozeném kontrastu k tomu je pak jeho svět zvířat a nikdy jsem ještě neviděla, že by si režiwér dovolil dát jim na plátně tolik prostoru a v nestříhaných scénách je nechal hrát tak komplikované party a majstrštyky. Psy, koně, muly, osly..., ale psy především. Ještě jinou koláž pak v Tatiho světě představují děti, jako mezistupeň bytostí mezi zvířaty a dospělými - zčásti podléhající přirozeným podnětům k soustředění, zajímání se, tvoření, čistém zaujatém bytí, a zčásti už pocuchané zámysly, jízlivostmi a nečestnými záměry dospělých, pomuchlané a pokroucené výchovou, formované bludištěm zákazů a příkazů, kličkující a ne už nevinné... (25.03.2014)

Jestliže se v současnosti hovoří o syntéze atrakcí (akce) a narace (příběhu), Tati provedl syntézu gagů a narace. Protože jde předně o způsob, jakým se gagy začleňují do příběhu, než o gagy samotné. Zároveň se ale zdá, že příběh není podstatný – postavy nikdy nezačnou mluvit, nikdy se nezačne odvíjet děj, ač styl vršící kontinuálně jednotlivé záběry tomu klamně napovídá. Výsledkem je podívaná značeně vyprázdněná i naplněná (dáno optikou ctěného diváka). ____ Výběr kamery je přímo skvostný, až kacířsky pedantský a promyšlený, když uvážíme, že máme do činění s „pouhou“ groteskou. A samotný obraz? Ještě lepší. Dokonalá a velice ojedinělá kombinace osvětlení, které tvoří ostré stíny, a malého kontrastu mezi světlými a tmavými oblastmi způsobeného sluncem. Druhá rafinovanost se vztahuje k vzorné práci se zvuky a ruchy, později rozvitá v Playtimeu. _____ Tati, ztracené geniální dítě mezi němými groteskami a novodobými sitcomy, mezi Chaplinem a Mr. Beanem, nepříslušel k žádné generaci. Byl solitérem. Přesto v sobě spojil takové neslučitelné vlastnosti jako například vypočítavost s naivní nevinností či eleganci s postavou kolohnáta. Tak pravil nikoli Zarathuštra, ale já. (14.10.2008)

Pan Hulot tráví prázdniny v přímořském letovisku. Jak tomu u Tatiho bývá, film v podstatě postrádá složitější děj. A ani není tak společensko kritický jako jeho pozdější filmy. Humor tu vyplývá hlavně z kontrastu vše kazícího Hulota, který se každému zmateně plete do cesty a kazí tak ostatním dovolenou. Samotný toho pak hned lituje, ale co naplat, když prázdniny končí, dospělí ho přehlížejí, a loučí se s ním v podstatě jen děti. Tahle poslední scéna je na filmu úplně nejkrásnější. Nejen tedy, že Tatiho postavu dostala v tomto filmu své definitivní jméno, ale byla nám odhalena i její hlavní podstata, dětská duše. (26.10.2006)

Tati já jsme naladění na úplně jinou vlnu. Ne že bych neměl dobrou vůli, tohle je můj třetí pokus, v němž jsem se vydal přímo ke kořenům pana Hulota. A jen jsem si potvrdil svůj nezájem o celý tenhle formát, o Tatiho filozofii. Bylo tu pár povedených vtipů, to jo, ale nebavilo mě na ně čekat ani jsem se jimi nijak nekochal. (21.02.2017)