Prázdniny pana Hulota

Jestliže se v současnosti hovoří o syntéze atrakcí (akce) a narace (příběhu), Tati provedl syntézu gagů a narace. Protože jde předně o způsob, jakým se gagy začleňují do příběhu, než o gagy samotné. Zároveň se ale zdá, že příběh není podstatný – postavy nikdy nezačnou mluvit, nikdy se nezačne odvíjet děj, ač styl vršící kontinuálně jednotlivé záběry tomu klamně napovídá. Výsledkem je podívaná značeně vyprázdněná i naplněná (dáno optikou ctěného diváka). ____ Výběr kamery je přímo skvostný, až kacířsky pedantský a promyšlený, když uvážíme, že máme do činění s „pouhou“ groteskou. A samotný obraz? Ještě lepší. Dokonalá a velice ojedinělá kombinace osvětlení, které tvoří ostré stíny, a malého kontrastu mezi světlými a tmavými oblastmi způsobeného sluncem. Druhá rafinovanost se vztahuje k vzorné práci se zvuky a ruchy, později rozvitá v Playtimeu. _____ Tati, ztracené geniální dítě mezi němými groteskami a novodobými sitcomy, mezi Chaplinem a Mr. Beanem, nepříslušel k žádné generaci. Byl solitérem. Přesto v sobě spojil takové neslučitelné vlastnosti jako například vypočítavost s naivní nevinností či eleganci s postavou kolohnáta. Tak pravil nikoli Zarathuštra, ale já. (14.10.2008)

budem si to musieť pozrieť znova a v asi inom rozpoložení... na jednej strane ma to do istej miery očarilo - má to svojské kúzlo, čaro prázdnin, atmoaféru akejsi detskej bezstarostnosti, sám hulot je veľké dieťa a humor vo filme (musel som si naň zvykať a aj tak mám pocit, že sme si na prvý krát úpkne nesadli) je veľmi naivný, insitný, kombinuje niekoľko tradícií komédie vo francúzsku s dosahom až na modernú commediu del arte... navyše je to film pozoruhodný a hlavne pre generáciu divákov odchovaných na hollywoode úplne "iný" - nemá klasickú štruktúru rozprávania (trojaktovka), v podstate ani nemá hlavného "hrdinu" (hulot je len akýsi "aktívny pozorovateľ") a dokonca ani dej (zápletka je vskutku maximálne prostá)... no čo má, je už spomínaná mágia, akési filmové "genius loci", navyše je miestami naozaj hravo a nápadito zrežírované, no neškoleného novica nepoznačeného staršími francúzskymi komédiami môže vyviesť z rovnováhy; (06.04.2014)

"H-U-L-O-T" Ještě jsem neviděl film, ve kterém se mluví a přitom se neřekne jediná alespoň trochu zajímavá věta. Všechno je jednou poprvé, takže toto pyrrhovo vítězství patří panu Hulotovi. Tento samovolný spouštěč chaosu mne svými groteskními výstupy samozřejmě dokázal pobavit, ale spíše to byly ojedinělé zásahy do bránice než nějaká rychlopalná taškařice. Líbil se mi třeba jeho explodující prskolet, skládací loď nebo zapojení karbaníka do hry na sousedním stolu pouhým pootočením židle, ale ty staré fórky okoukané z němých grotesek už na mě moc nefungovaly. (07.02.2017)

A je to tady! Po Tatiho pošťáckém preludiu se zrodil pan Hulot. Postava ze starého světa, vhozená do vln moderní civilizace se všemi jejími nástrahami. Ten kontrast byl sice stoprocentně využitý až v Mém strýčkovi a Playtimu, ale už Prázdniny pracují s něčím podobným. S konfrontací evropských národních povah. Vzorky byly shromážděny na dovolené v přímořském letovisku a ponechány svému osudu a autorově hravosti a kombinačním schopnostem. Jacques Tati ve všech filmech variuje různé gagy němé éry, ale daleko nápaditěji, pomocí metafor, asociací a - nemám pro to jiný výraz - přeludů. Takže když se třeba Hulot zamotá do kožešiny před krbem, vypadá to, že se mu do kotníku zahryzlo živé zvíře a zběsile ho pronásleduje. Když se mu lodička, ve které pluje, přelomí a nebohý Hulot se snaží vyprostit ze sevření přídě a zádě, rekreanti prchají z pláže v domnění, že se k nim blíží vodní příšera, hladově klapající čelistmi. :-) A to už nemluvím o perfektně vygradované scéně s pohřbem. Tady někde začala tradice vizuelních gagů, které byly tak typické pro francouzskou komedii dalších desetiletí. 80% (08.09.2005)

Druhý celovečerák dlháňa Tatiho, ktorý s príchodom do prímorského letoviska so sebou dovalí vlnu dobráckej nešikovnosti. Ono je to skor iba taká vlnka skečov a málovravnej komiky odkazujúcej na nemú (americkú) grotesku, ale zďaleka nie tak intenzívnu (čo do početnosti a "fatálnosti" gagov). Prazdniny pana Hulota a napr. také prázdniny Mr.Beana (okrem šialeného auta) majú spoločné, že pri celovečernom formáte strácajú dych. Či to bol u Tatiho zámer (byť až tak veľmi pohodovoý/rozvláčný) neviem, každopádne výsledný efekt po polovici moj zrak odvracal stále častejšie na hodinky. Na zoznámenie sa s vysokým francúzom radšej doporučím jeho autorcké skeče (a to aj sebe). Sú kratšie. 65%. (03.06.2008)