La Prisonnière

Psychologický pastiš na téma rozštěpu jedince mezi jeho vytěsňovanými tužbami a vnější maskou sám trpí rozštěpem mezi rádoby Giallo klišémi a uměleckými záchvěvy. Silné momenty formalistických sekvencí, při nichž zvláštně v závěrečné "snové" pasáží zasvitne rozklížení falešného lidského ega skrze zběsilý filmový střih a op-artový útok na lidskou tvář zároveň ukazuje limit tohoto snímku - v tradici konvenční kinematografie je tato 3.5 minutová skvostná sekvence rámována jako pouhá jasně odlišená diegetická vsuvka: delirium fikční postavy... A nikoliv - jak dokázal například především jeden z nejznámějších přiznaných fetišistů sadistů francouzské umělecké scény 2. pol. 20. stol. Alain Robbe-Grillet - přenést sado-masochistické pudy z těl postav přímo do těla filmu jako takového - generalizovaný depersonalizující střih a přeměna postav v pouhé loutky v sadistických rukou umělce jsou v silném kontrastu ke Clouzeauove couvnutí zpět k pouhému zobrazení tradičních psychologizujících dilemat postav, jimž máme tradičním "efektem reálna" konvenčních uměleckých kódů uvěřit jejich důvěryhodnost. Částečně originální artovka v nejlepším smyslu slova tak trpí občasnými závany stereotypů jak z lepší evropské sexploitace a po konci zbývá na patře diváka spíš pachuť z až červenoknižního realismu. (16.02.2024)

Šarmantní Stan, pohybující se v prostředí moderního kinetického a op-artového umění, je zužován sexuální poruchou, která ho strhává na jedné straně k voyerismu a na druhé k sebevraždě. Jeho těžce stavenou rovnováhu naruší až manželka jiného umělce, José, která se do něj bezvýhradně zamiluje. Clouzot nazval svůj film "Zajatkyně či uvězněná", avšak posoudit, kdo je tu vězeň a kdo uvězněný, je mimořádně obtížné. (11.12.2020)

Hodne plane, skor len taka spolocenska konzervacka v ktorej o nic nejde : 20 % (17.11.2019)

Henri-Georges Clouzot je prostě jeden z nejlepších francouzských režisérů. Hlavně forma je místy úchvatná. (29.07.2018)

Jak kdyby režisér dokonale věděl jak, ale už ne tak úplně co. Forma je chvílemi virtuózní, montáže jsou neuvěřitelné - je to vlastně Vertov v barvě a druhé generace k tomu. Úvahy mi šly i tím směrem, proč je to na svou dobu tak starobní - opart i Xenakis je velmi up to date. Možná, že Clouzot tak nějak překračuje fázi nouvelle vague - mířilo to chvílemi tak nějak k Mazací hlavě, tématem tedy až někam k Modrému sametu, ale to už jen náznakem - tíží to bída buržoazie - tolik se tu o ní namluví! A nakonec je to vlastně spíš svět Peeping Toma - technologicky dokonalá mělkost. Trier v Nymfomance si z toho určitě bral a taky mu to nevyšlo - ono mindfuck je těžké zachytit a rozhodně se k tomu nehodí žádné dekórum. (12.04.2023)