Strnadovi

V živote rodiny Strnadovcov bolo toho toľko, že im nakoniec Třeštíková „musela“ dať spin-off (dovtedy boli „len“ súčasťou jej časozberných Manželských etud). V ich živote sa odohrali aj temné veci (synove problémy s drogami, depresie), ale každopádne je to oproti Katke, Renému a Marcele prechádzka ružovou záhradou. Strnadovi sú sympaťáci, hoci s robotou to preháňajú – život je aj o iných veciach, než len o zarábaní peňazí a kto raz podľahne ich vôni, zle dopadne, podľa mňa nikdy nemôže byť šťastným človekom. No ale keď si urobíte päť detí, zadovážite si dom s rozlohou milión metrov štvorcových a firmu máte takú veľkú, že by sa do nej zmestilo desať sloních stád (myslím, že by urobili stokrát lepšie, ak by si otvorili webový obchod s nábytkom), potom sa ani netreba čudovať, že v práci trčíte od rána do noci a ste pod obrovským ekonomickým tlakom v podstate celé desaťročia. Na celovečeráku oceňujem, že hoci Strnadových poznám z Manželských etud, Třeštíková doňho dala plno nových, dovtedy nepoužitých záberov a scén. Z toho ich mŕtvolne tichého a vyľudneného obchodu mám dodnes nočné mory. (29.01.2018)

Proměna doby ukázaná na této rodině v jejich profesi, úspěchu a vztazích je mnohem silnější než sociologické studie. V závěru je hodně zvratů. Čas, který je strůjcem, dramaturgem i léčitelem osudů, dává za pravdu páru, v němž vždy jeden včas zasáhne: „A dost, než začnu brečet.“ Jak vystihl Jiří Šebesta z distribuční firmy Aerofilms, v éře váhání a odkladů je „inspirací všem, kdo by chtěli milovat, ale bojí se zranění, manuálem, jak neprováhat život, ale žít, i když to někdy nepasuje“. Přesně tohle umí Třeštíková odvyprávět, aniž by to vyslovila. (31.08.2018)

Selektivní výběr ze dvou nejlepších Etud rozředěný posledním dějstvím, které naplno ukazuje, že Třeštíkové metoda je ve současnosti naprosto bezzubá a náhodná. Tam, kde v 80. letech byla ostře schopná zachytit všednost normalizace a v 90. letech houževnatou snahu "přežít svou rodinu i podnikavost", dosazuje v poslední třetině řídkou terapii mluvením, náhodný sběr momentů a čím dál tím víc samoúčelné vpády do soukromí vztahu několika lidí. Rozpačitost a bezradnost jsou vlastně dost mírné termíny. Přiléhavější je spíš nemohoucnost. Škoda, Strnadovi pokládám za vrchol Etud, ale jejich celovečerní podoba se pronikavosti dvou televizních dokumentů nijak nepřibližuje. (23.01.2017)

Dokument o vybraném manželském páru a jejich útržky napříč životem v manželství,. Jedná se vlastně o rozšířenou epizodu Manželských etud, které Třeštíková natočila během své kariéry. Musí se nechat, že právě ta rozšířená část do současnosti je ta nejzajímavější, neboť prvních 25 let jsou neříkající slepence, ve kterých se nic moc neděje a jsou dosti fádní. Já osobně jsem měl po celou dobu problém právě s manželským párem, neboť to byl přesně typ lidí, kteří jsou mi velmi nesympatičtí a svým jednáním otravní. Nebudu to nijak rozvíjet dále, ať si každý udělá svůj obrázek, ale v mnoha situacích, celkovým fungováním dvojice, se vlastně odvíjel jejich život, blízkých lidí v tom negativním světle. Možná i proto nikdy nenastala v dokumentu fáze, že bych prožíval jejich strasti nebo emočně soucítil s rodinou. Záleží na člověku, buď se někomu vryje příběh manželů pod kůži nebo jej nechá naprosto chladným jako mě. Jedno vím jistě, rozhodně se Strnadovi nemůžou rovnat nejlepším počinům Třeštíkové......6/10 (27.01.2017)

Je to trochu podobný jako v případě Marcely - pro toho, kdo viděl oba (teď už teda všechny tři) díly etud, pro toho to nic moc dalšího průlomovýho nepřinese. Nemyslim si ale, že proto by snad bylo zbytečný Strnadovy dělat - zrovna příběh Strnadovejch je natolik nosnej (kterej ale nakonec z Etud neni, žejo), že podle mě stojí zato dát mu z více dílčích celků formát jednoho filmu; ten totiž může bejt zajímavější nebo přístupnější zas pro někoho ještě dalšího. Osudy dalších aktérů Etud nejsou samozřejmě zajímavý o nic míň, výhodou a přidanou hodnotou právě Strnadovejch je ale nějakej ten progres - myšleno směrem dopředu, konstruktivní vývoj jejich už tak fungujícího(!) vztahu i celý rodiny, a že přes různý peripetie (ať už s dětma nebo v manželství) to je nakonec příběh s dobrym koncem. To je totiž (obecně, nejenom dneska) doslova vzácnej jev! A právě už jenom kvůli tomu, že spolu zvládli těch 35 let vydržet a že vychovali 5 fungujících dětí (zdá se), už jenom kvůli tomu stojí zato udržovat tu jejich výpověď v povědomí, protože jsem přesvědčenej, že může dát naději nebo bejt inspirací pro tisíce dalších lidí. Že nějak to nakonec přece jen jít může. Líbí se mi na tom i to, že oni fakt žádný filmoví hrdinové nejsou - naopak ve spoustě věcí mi dost vaděj nebo s nima nesouhlasim; oni nakonec vlastně ani nejsou moc charismatický, a stejně to všechno člověku nevadí - naopak, o to autentičtější to pro mě celý je. A přestože v rámci Etud to nakonec je asi nejnadějnější pár, tak ani jemu se nevyhnuly těžký partnerský problémy, který i tady odnesly zase ty děti. A to ani nešlo o žádnej rozvod. I tak to ale stačilo k tomu, aby se (pozor, trolej) odvolala jedna svatba, dalšímu synovi to rozbilo vztah, a to nepočítám ty deziluze a nenávratný škody, který se ani nemusej dát popsat... Takže tolik asi k tomu, jak maj lidi často pocit, "že teď už se přece rozvést můžou, když už maj ty děti dospělý" - nemůžou. Aby to nenasekalo škody a jizvy všude kolem, tak nemůžou - nikdy. Ale i s těma jizvama to je život, a život jde dál - a přesně toho jsou Strnadovi taky důkazem. // syn Martin: Já si chci ten život užít, je jen jeden. Táta si možná bude užívat, až bude starší, ale teď si neužívá. To já nechci. (08.02.2018)