Rock'n Roll

Hodně zvláštní film, který osciluje někde mezi pseudorealistickým I'm Still Here a absurdní komedií o mužské krizi středního věku. První polovina filmu je bez nejmenších pochyb o dost lepší, než ta druhá, nicméně za celkové pojetí a nebojácný WTF závěr ty 4 dám. Logiku v příběhu nehledejte, alespoň ne od půlky dál. Konečně aspoň vím, jaké to je, žít s Marion. 7/10 (14.12.2017)

Geniální! Ale není to film pro mladé diváky. Ocení jej až starší generace, která už si nějakou tou krizí středního věku prošla. Marion Cotillard je naprosto úžasná a poprvé mi nevadila. Film má takové perličky, jako návrat ke klasickým fórům, to jest někdo jde a spadne a kupodivu to pořád funguje. Rozhovor s novinářkou, s Guillaumovým otcem, pohled do filmu, který Guillaume točí a který je nesmírně blbý, pohled do seriálu o krokodýlech, to jsou takové krásné drobosti, které naplnily mé srdce radostí. Místy to připomíná Bláznivou střelu (hudební vstupy), je to mix humoru a společenské satiry, který nemusí každému vyhovovat, mne však nadchl. (27.11.2017)

V máloktorom dobre rozbehnutom filme nájdete tak zlý záver ako v Rock’n Rolle. Koniec v podstate vygumoval všetko, čo ste dovtedy videli - žiadne zaujímavé vyvrcholenie v ňom nečakajte. Guillaume Canet sa film snažili vygradovať do ešte väčšieho absurdna a napichal ho botulotoxínom tak, až celý vybuchol. Pritom prvé dve tretiny sú naozaj srandovné! (12.03.2018)

Canetova komedie o mužské krizi středního věku sice ukazuje, že on i Marion Cotillardová (a na menším prostoru i další) si dovedou dělat srandu sami ze sebe, ale nedokáže držet tempo ani náladu. Pak se ty dvě hodiny najednou zdají moc. I když uznávám, že úplný závěr už je natolik mimo, že jsem se jím velice bavil. (29.08.2020)

Tato chytrá podvratná komedie se odehrává v atraktivním uměleckém světě. Tématem je příběh vzpoury. Navzdory krizi středního věku být rocker, tedy nekonvenční, věčně mladý a nespoutaný. Představitel hlavní role a zároveň režisér filmu Guillaume Canet totiž skutečně žije s nadnárodní hvězdou Marion Cotillardovou, která tu stejně jako on hraje sama sebe, opravdu spolu vychovávají potomka a vedle nich na plátně vystupují „v civilu“ i jiné celebrity jako Johnny Hallyday či Ben Foster. Rock’n Roll nabízí úsměv nenuceně pozvolný, spíše dojemný než ztřeštěný, když solidní tatík vymění domácí zástěru za módní doplňky mladistvého rebela a jeho pokus o pořádný flám končí ponižující veřejnou ostudou. Pár milých vtipů od výroku „Před prostatou jsme si všichni rovni“ po tetování v podobě čárového kódu na protest proti konzumu nezastře, že Rock’n Roll je vlastně posmutnělé vyprávění o pošetilosti, marnivosti, pomíjivosti. Navíc vyprávění, jež v druhé půli spustí „hru na pravdu“ a zbytečně sklouzne k hysterii. Snímek ale nabírá v posledním dějství tak bizarní a surreálné obrátky, že se ani otrlý divák nestačí divit. Jako by si režisér a představitel hlavní role Guillaume Canet řekl, že stejně jako jeho hrdina nestojí o image usedlého čtyřicátníka, a rozhodl se publikum vyvést z komfortní zóny anarchistickým a ad absurdum dovedeným konceptem. Kdo očekává upřímnou sondu do života dvou známých a bulvárem sledovaných osobností, zklamán. Canet i Cotillardová tu hrají zkarikované exempláře dvou sobeckých, nepříliš sympatických hrdinů. Odvaha tkví v tom, že se pouštějí do nelichotivé sebeironické hry se svými mediálními obrazy. Díky ní se ale Canetovi daří postihnout sílu i slabost něčeho tak křehkého a destruktivního, jako je herecké ego. V poslední třetině filmu ústí Guillaumeova snaha zastavit stárnutí do groteskních rozměrů. Závěr se tak spíše než kánonu francouzské konverzační komedie blíží sžíravé černohumorné dystopii ve stylu seriálu Black Mirror. Zápletka, při níž muž propadne botoxovému šílenství, je nečekaným převrácením běžných genderových vzorců. Možná se scénář inspiroval Marioninými zkušenostmi z natáčení s Bradem Pittem, jenž ve filmu Spojenci kvůli plastickým operacím horko těžko hýbe mimickými svaly. (09.04.2020)