Jak dopadají zoufalci?

Ohromně se mi líbilo jak vlastně ošklivě byly oba tyto novozélandské filmy natočeny - stejně špinavě jako ona doba, ono prostředí. Kdyby se tohoto tématu chopil dnešní tvůrce, autenticitu by přebyly vymoženosti dnešní doby a kouzlo by se rázem vytratilo. Tím, jak je snímek trefně utvořený, má cesta chvály ale končí. Oproti nekompromisní, pochmurné a až depresivní jednotce, která mě v jistých sekvencích dostávala až do kolen, se nám po pěti letech dostalo pouhopouhého vyprchání nedodělané látky, ze které vzniklo rodinné drama bez větší emocionální struktury. Film by se navzdory svému předchůdci dal pustit, mimo několika krvavých či sexuálních scén, i menšímu dítěti, které by jej bralo jen jako obyčejný snímek o rozpadlé rodině. Ta absence Lee Tamahoriho zde byla hodně cítit, i tak jsem ale vděčný, že se agresor Jake vrátil ještě jednou, přestože ve velmi odlišné podobě. (04.09.2018)

Povedené pokračování strhujícího filmu Once Were Warriors (1994) má sice o něco menší existenciální sílu, protože je v něm více pathosu, sentimentu a má citelně slabší scénář, ale pro každého, komu se první díl zaryl pod kůži, je to radostná povinnost, lahůdka a hodně zajímavý zážitek. Temuera Morrison jako Jake "the Muss" Heke je opět excelentní, ale jeho syn Sonny je popravdě poněkud slabší postava (herecky i scénáristicky). Zato se mi ale strašně moc líbila Nancy Brunning (Tania), krásná a temná jako půlnoc, a asi jediná na první pohled čistokrevná Maorka ze všech těch maorských míšenců, kteří v obou filmech hrají. (11.03.2014)

Navázat na tak intenzivní film, jakým je Once Were Warriors není vůbec záviděníhodná situace. Běsnění Jakea Hekeho, který se z milého a milujícího chlapíka změnil v mžiku oka v monstrum, pohltilo první díl takovým způsobem, že šokovaný divák do závěrečných titulků doslova nedýchal. Temná a depresivní atmosféra bezútěšnosti s druhým filmem pomalu mizí a nastupuje tradičnější rodinné drama o vypořádání se s vlastními běsy a touze naleznout odpuštění. Jedná se ale o skoro stejně silný zážitek -- a to hlavně díky Temuera Morrisonovi, který v té hrozivé hordě svalů nachází nepatrné kousky citu a pomalu dostává sledujícího na svou stranu. Celý první film je Jake člověk semletý chlastem, vlastní neukotveností a nulovou sebeúctou, která jej žene do záhuby. Na konci druhého dílu je to člověk snažící se nalézt správnou cestu a uvědomující si svou ztrátu ... stále zoufalec, ale rozhodně bojující ... (18.07.2008)

Poté, co mě neskutečně překvapil film Kdysi byli bojovníky, jsem si prostě tohle pokračování nemohl odpustit. Musím konstatovat, že tohle pokračování kráčí docela odlišnou cestou. Zajména po emoční stránce není tak silné. Děj se soustředí na úžasného bouchače Temuera Morrisona a na jeho malého synka, který už rozhodně není malý. Hned v úvodu přijde jedna menší smrt, která vlastně celý příběh nastartuje. Rozhodně je na co koukat. Oba díly vřele doporučuju. Pro diváky, kteří zhlédli první díl je tohle naprostá povinnost! Lepší 3* (16.08.2012)

Je vidět, jak důležitý bylo pro první díl, že ho natočil Lee Tamahori. Tohle má možná skoro stejně silnej příběh (protože jde vlastně o - bohužel - logické pokračování příběhu z Kdysi byli bojovníky. Ian Mune se bohužel nedokáže tak obratně vyhýbat žánrovým klišé. Přesto pořád film, kterej stojí za vidění. (18.11.2006)