Kdysi byli bojovníky

Uf, tak toto bola čistá esencia krutosti. Film buď rozdýchate a dáte mu 4-5 hviezd alebo nie a pošlete ho na smetisko. Tu neexistuje žiaden kompromis. Áno, kedysi to boli bojovníci, teraz to sú však väčšinou len socky a alkoholici - Maorovia (pôvodní obyvatelia Nového Zélandu). A tiež nie zriedka to sú ľudia, ktorí si svoju vlastnú bezútešnosť a neľahkú životnú situáciu vybíjajú hlavne na svojej vlastnej rodine. A to je to najhoršie čo môže byť. Snímku kraľuje tak hnusná, bezútešná atmosféra, živená krutosťou, bezcitnosťou, pijatikami a totálnou brutalitou, až z toho ide mráz po chrbte. Komu sa podarí vcítiť do tých detí a aspoň čiastočne si predstaviť ich smutný život v takejto komunite, ten prežije ohromný citový otras, srdce vám stiahne tak tuho až sa rozplačete, tí citlivejší určite. Pretože násilie na rodine, ženách a deťoch je jedna z tých najodpornejších vecí, aká sa vám môže v živote pritrafiť. Jednoducho atmosferická bomba, skladám poklonu. (20.09.2014)

Tak toto je kvalitná tortúra len pre vysoko pokročilých. Neodporúčam citlivejším povahám. Peckinpah je oproti tomuto filmu slabo vyluhovaný čaj. Zároveň však netreba pri pozeraní zabudnúť, že umenie je fikcia a nie realita, a že krutosť vo filmovom svete je hlavne dôsledok určitej umeleckej licencie. Filmy ako Once were warriors majú skutočné ten málo vídaný katarzný účinnok a pomáhajú nám lepšie pochopiť metafyzické otázky a zmieriť sa s najkrutejšími udalosťami v živote. Je to umenie v takom starosvetskom náboženskom slova význame. (08.05.2014)

Jediným dojmom z toho filmu je poznanie, aké sú si tie "neprispôsobivé menšiny" podobné. Je úplne jedno, či sú to Maorovia, Aborigéni, Indiáni alebo tí premenovaní na Rómov. Všetci mali prijateľnú minulosť, v ktorej fungovali pravidlá, hierarchie a tabu. Dnes sú na okraji majoritnej spoločnosti, ktorá si s nimi nevie rady, pretože demokratické pravidlá na nich neplatia a iné sú pre zjemnenú väčšinu neprijateľné. Nakrúcajú sa o nich filmy, pretože je v tom exotika, násilie, drogy, skrátka to, čo väčšina chce vidieť, kvôli tej príchuti zakázaného. Ja necítim najmenšiu potrebu oboznamovať sa so životom "neprispôsobivých", ktorí sa úspešne prispôsobili využijúc slabiny života väčšiny. (18.11.2021)

Na tento film jsem už několikrát tady narazil a pokaždý mě překvapilo, jak ho všichni hodnotěj vysoko. Ale vždycky jsem to vypustil z hlavy a na film zapomněl. Včera jsem na film narazil opět, když jsem tak šmíroval po profilu jednoho uživatele, kterej tento film zařadil mezi svý nejoblíbenější. Tentokrát jsem si řek, že se na to už fakt podívám a film jsem si hned stáhnul. Na úvod ještě takovou malou odbočku... Když před pár lety zemřel Pauly Fuemana ze skupiny OMC, objevily se o něm na internetu nejrůznější články. Mimo jiné se tam třeba psalo, jak prožíval bouřlivý mládí na předměstí Aucklandu v jakýsi chudinský čtvrti Otara, která figuruje i v názvu skupiny (OMC = Otara millionaires club). Podle těch článků to vypadalo, že snad vyrůstal někde v Bronxu, tak jsem si řikal, že to je všechno asi dost přehnaný a vycucaný z prstů. Po zhlédnutí tohoto filmu si řikám, že to asi moc daleko od pravdy nebylo. Jinak právě čtvrť Otara je na imdb uvedena mezi lokalitama, kde se natáčelo. Co se filmu týká, tak příběh o tom, jak otec alkoholik terorizuje celou rodinu, nepřináší celkem nic novýho pod sluncem. Ale narozdíl od různejch podobnejch filmů made in USA, tohle působilo opravdu strašně depresivně a beznadějně. Trochu to kazí konec filmu, kde se najednou objeví nějaká ta naděje, která spočívá v síle ducha, návratu k tradicím, atd... Jinak ty maorové mi svym chovánim a způsobem života dost připomínali naše rómský spoluobčany. Celkově bych to viděl tak na 75%. (30.12.2012)

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný. (17.09.2006)