Jen můj svět

Prilis sa mi do toho nechcelo. Odradzalo ma oznacenie sportovy v zanri a ani Byeong-heon Lee mi nikdy nebol dvakrat sympaticky. Plus som sa obaval, ze to bude typicky Korejsky citovo vydieracske. Ale nakoniec som z toho nadseny. Pribeh o tom ako sa clenovia jednej rodiny po dlhorocnom odcudzeni znova davaju dokopy. Hlavnym kladom su herecke vykony ustrednej trojice hercov. Postava Byeong-heon Leeho mi bola zo zaciatku rovnako nesympaticka ako samotny herec, ale postupne divak zistuje co vsetko prezil a zacina chapat jeho chovanie a ani sa nenazda a ten parchant sa mu dostane pod kozu. Yeo-jeong Yoon si znova zahrala dalsiu postavu neskutocne sympatickej a obetavej matky. Tu herecku sa neda nezboznovat. No a tretim v pozadi je nastastie nie full retard Jeong-min Park, ktory vystihol autistu rôznymi famoznymi gestami rovnako genialne ako Hoffman v Rain Manovi. Tejto nesurodej trojke divak postupne stale viac drci palce, aby sa to vsetko skoncilo happyendom. Ale neboli by to Korejci, aby tu niekto nezomrel. Minimalne od polovici filmu je jasne, kto ma na male, ale aj ked som z tohto citoveho vydierania nebol dvakrat nadseny, tak znova vo finale fungovalo na 100% a mal som co robit, aby som ho rozdychal. Za mierny minus by som oznazil to, ze niektore linie vedlajsich postav pôsobia az prilis vykonstruovane, ale nastastie je to perfektne zrezirovane, takze ked vsetky linie do seba zaklapli, tak som nemal problem to akceptovat. Vysledkom je po dlhsej dobe zase jeden perfektny korejsky mix jemnej komedie a citlivej dramy. 8/10. (27.12.2018)

Príbeh s predsudkom hlboko zasiahnuť city diváka na tému rozvrátená rodina, autista a prinavrátený stratený syn v adisasoch. Niekoľko svetov naivne a predvídateľne prepojených do nevídaných schopnosti autistu samouka, ako klavírneho virtuóza, ktorý ovládol šibnutím prútika celý komorný orchester, až sa išli intelektuáli, aj neintelektuáli rozliať. Rozprávka naberá na obrátkach, až sa všetci nakoniec pomeria a idú sa spasiť, každí podľa svojho scenára. Slušne poetické, srdcu lahodiace a nepochybne dojímavé. (26.02.2019)

Na papíře až ad absurdum slzopudné. Hrdě si to rochní ve všech myslitelných klišé z filmů o sbližování rozbitých rodin, hledání si cesty ke svébytnému geniálnímu autistovi, o odcházení, odpuštění a aby toho nebylo snad málo, tak nějaká ta kopa klišé i ze sportovních a hudebních snímků nádavkem. A je to mrtě generické. K nevíře je, že to navzdory výše uvedenému mišmaši ani na moment nesklouzne do vod prvoplánové uslzenosti za každou cenu, kde máte pocit, že s vámi režisér lacině manipuluje. Dojímá to "jen tak mimochodem", pozvolna krok za kro... Ehm, slzu za slzou skrze postavy spíše než rány osudu a velké emoce. O to více se to však zadře pod kůži a během veškerých klavírních scén ve druhé polovině to pročistí slzné kanálky jako máloco. (04.01.2021)

Příběh o dvou bratrech a jejich matce. Jeden z bratrů, Jo-Ha, je boxer, zvyklý řešit všechno pěstmi i mimo ring. Druhý je Jim-Tae, autista, který má potíže komunikovat s okolním světem, ale je geniální klavírní virtuos. Jak už to v takových filmech bývá, následuje kostrbaté poznávání a sbližování rozbité rodiny, Jim-Tae s pomocí své rodiny přesvědčuje svět o svém talentu, i když mu ostatní hází klacky pod nohy, a na konci ukápne nejedna slza. Takže nic objevného nečekejte, jde o klasickou ždímačku slz, a v závěru se tlačí na pilu, až to hezké není. Jediné, co zachraňuje jinak průměrný a snadno zapomenutelný film, jsou herecké výkony ústředního tria.  60% (14.07.2023)

Moc pěkné, místy úsměvné, místy smutné, trošku sportovní, trošku hudební drama. Přesně tak, jak to Korejci umí. Po delší době snímek, kde se mi Lee Byung-hun hodně líbil. Vývoj jeho postavy a to, jak ji ztvárnil, bylo super. Za zmínku určitě stojí i Park Jung-min v roli autistického mladšího bratra, který válel nejen na piano, ale i tu roli skvěle zahrál. Výrazy tváře, mluva, pohyby těla... Člověk mu to prostě věří. Aby to ale nevyznělo celý smutně a nebyla z toho citová vydíračka, najde se tam pár scén, který mi pozvedly koutky. Jsou tam ale vloženy přirozeně a nenuceně, že to neruší. Smích i smutek prostě k životu patří. I když se dalo lehce odhadnout, jak film skončí, vůbec mi to nevadilo a bavila jsem se až do konce. Navíc se mi hodně líbilo, jak došlo k propojení dějových linek, které byly na začátku rozehrány. To jsem třeba nečekala. Celým filmem zní skvělá hudba a to jak klavírní skladby, tak i písničky z rádia nebo zvukový podkres. Přeloženo. (28.11.2018)