Pouta

Tento film jsem chtel videt uz minimalne tri roky a jsem rad, ze ho CT zaradila do sveho vysilani. Vice nez staronovym vztahem veterinare se film zaobira kontrastem pohodlneho zivota v prepychu (vuci dobe vsak dost nejistemu) nebo zivota na "hnoji" s politicky agitovanou soudruzkou. Blance Bohdanove role panicek v mladi sedly dokonale (viz Romeo, Julie a tma), Lukavsky tradicne vyborny. Skoda, ze se film venuje vice praci veterinare nez jeho osobnimu zivotu. (24.11.2012)

Riešenie krízy v nešťastnom manželstve v temnote (noire) medzi kravínmi a stajňami. Jednotný roľnícky osud nevyrovnaného macha bez schopnosti normálneho rozhovoru so ženami, sebareflexie a schopnosti povedať: "Prepáč". Ak bol niekto malomeštiak, ktorý si čosi rozmyslel, lebo mu útek do mesta nevyšiel ako si želal, tak to bol ten odpudzujúci, večne zamračený veterinár v podaní Lukavského. Nenadarmo sa často vraví, že najlepší lekári sú často ľudsky najväčšie špiny. (26.11.2012)

Tak tento film mi prostě nesedl. Nesedly mi všechny ty tmavé scény, v nichž nebylo skoro vidět, co herci vlastně hrají. Nesedlo mě sledovat Jiřinu Švorcovou v roli dávné milé veterináře Jiřího, jak se ve finále nedokáže odpoutat od tehdejší socialistické morálky, byť tím zabíjí jakoukoliv perspektivu jejich nového vztahu, po které Jiří tak touží. A nesedlo mě třeba i to sledovat snad 10 minutový porod kobyly. Celé to bylo na mě strašně moc pomalé a přitom jaksi bez života. Snad jedinou devizou filmu je herectví Radovana Lukavského. Nebýt něho nebylo by to z mé strany ani na ty 2 hvězdičky. Což se mi u Kachyni ještě nestalo... (02.05.2017)

Hodnoty starého světa proti rozkoším světa nového (Švorcová a Bohdanová). To vše naplněné lidským osudem. Téma, které se symbolikou zdaleka neomezuje jen na etapu budování socialismu. Scénáristicky i provedením ještě trochu schematické, ale Procházkovy a Kachyňovy vrcholy ještě přijdou. Štěpánek ví, o čem hraje (24.11.2012)

První společné setkání spisovatele a scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni lze obecně zařadit mezi nejvýznamnější události první poloviny šedesátých let. Legendární autorský tandem, který je podepsán pod více než desítkou pozoruhodných českých filmů, zakončenou trezorovým Uchem, nabýval zkušeností teprve s přibývajícími úspěchy, podmiňovanými osobitým přístupem k inscenovaným příběhům ze současnosti. V Poutech je to zatím spíše rozpačitá a nesmělá koketerie s dobou, v níž se odehrává konflikt manželské dvojice, postižené očekávatelnými klišé, ale na druhou stranu také vzdálené jakýchkoli iluzí. Filmu nejvíce prospělo jeho jakoby temné rámování a jistá syrovost, s níž jsou charakterizovány nejen titulní postavy, ale také prostředí kolem. Počasí, že by psa ven nevyhnal, bahno, déšť, spíše žádné než nějaké podmínky pro kvalitní veterinářskou praxi. Majestátní vila, přeplněná sklem, zrcadly, koberci a přepychem. Dávná láska z dětství, dnes čilá politická pracovnice versus rozmarná princezna ze zámku bez duše a charakteru. Těžké rozhodování a ještě těžší východiska. Poněkud zploštělé postavy získávají mnohem realističtější tvář zásluhou hereckého ztvárnění v čele s vynikajícím Radovanem Lukavským, Blankou Bohdanovou, Zdeňkem Štěpánkem, Luďkem Munzarem a dalšími. Postava hraná Jiřinou Švorcovu je jen jakousi černobílou siluetou, připomínající mnohem víc civilní povolání své představitelky, než ženu na rozcestí. Tím, co staví Kachyňův snímek mezi filmy, které by neměly být zapomenuty, je atmosféra, napětí a jistá stylizace do noir žánru. (20.04.2014)