Pidä huivista kiinni, Tatjana
Tatjana
Take Care of Your Scarf, Tatiana
Režie:
Aki KaurismäkiKamera:
Timo SalminenHudba:
Veikko TuomiHrají:
Kati Outinen, Matti Pellonpää, Kirsi Tykkyläinen, Mato Valtonen, Elina Salo, Irma Junnilainen, Veikko Lavi, Pertti Husu, Viktor Vassel, Carl-Erik Calamnius (více)Obsahy(1)
Hrdiny nezvyklé komediální road movie jsou typičtí Kaurismäkiho outsideři, na kterých se podepisují jak stopy "rázovitého buranství", tak i vlivy Východu a Západu. Krejčí Valto se doma rozčílí, že došla káva a vztekle zamkne matku v komoře. Vezme její peníze z kabelky a odejde z domova. Staví se u automechanika Reina, který opravuje jeho černou volhu. Nasednou a vydají se na cestu napříč Finskem. Cestou proti své vůli vezmou dvě ženy, které jsou na cestě do rodného Sovětského svazu. Jazyková bariéra i vrozená nesmělost neumožňují téměř žádnou komunikaci. Chvíle porozumění se odehrávají téměř beze slov a jsou jen těžko postřehnutelné. Přestože Kaurismäki redukuje charakteristiku svých hrdinů na pár základních rysů - jeden neustále pije vodku, druhý kávu, jeden nosí pouze oblek, druhý koženou bundu a kalhoty do zvonu - není výsledkem karikatura, nýbrž tragikomický portrét doby. Zásluhu na tom mají i vynikající režisérovi stálí herci. Automechanik Reino se stal jednou z posledních rolí předčasně zemřelého Mattiho Pellonpää. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Přijeli rockeři z Helsinek! Klasická forma Kaurismäkiho filmů, zde však v opravdu ryzí (nezředěné podobě). Monology (ano opravdu jsou to skoro jen monology) postav zaberou asi jednu stránku papíru, ale kdo by to řešil. Jenom si navléct na sebe ty nejvíc švihácké šaty (oblek či rockerská bunda) a jede se. Po cestě naložit dvě "slepice", pozvat je do restaurace a mezitím vychlemtat litry kávy nebo vodky (podle gusta každého) a nesmí chybět "pořádnej rock". Nuda, mlčení, dlouhé záběry i pohledy do blba, typické road movie zastávky (v motelu, u benzinky, někde v poli, na kafe) no prostě paráda. Kupa frajerských a inteligentních hlášek a nezvyklý konec filmu. Hned zítra vyjíždím také... ()
Road movie pro introvertní alternativce. Dlouhá, dlouhá mlčení a absudrní chování zúčastněných nejsou pro každého, ale pro, kupříkladu, milovníka starých Jarmuschových filmů ke Kaurismäki úplně v normě. Pro mě je tohle setkání dvou Finů, Estonky a Rusky (Klaudia: "Finové jsou pitomci" - to jsem se fakt zasmál!) , podobně jako u jiných Kaurismäkiho filmů, příběhem o hledání štěstí a obecně svého místa v životě - z režisérova pohledu jsou jeho hrdinové nedospělí, určitě traumatizovaní a nevědí, jak se sebou a hlavně s okolím naložit, ale nejistě a složitě to zkouší. A tahle road movie vlastně končí dobře pro oba Finy - ve své dospělosti oba podstatně pokročili. ()
Aj cesta môže byť cieľ, spieva skupina Mňága a Žďorp a zo severu Aki Kaurismäki nôti: Aj cesta tichom môže byť cieľ. Tichom, cigaretovým dymom a počúvaním rock´n´rollu. Na dreň osekanými dialógmi, v ktorých slovný pozdrav miesto nemá, len čistá účelnosť, prerastajúca lakonickosťou odpovedí až k absurdite. Ako keď sa recepčná motela opýta štvorice cestovateľov: "A chcete izby dvojposteľové, jednoposteľové alebo prístelky?" a odpoveďou je prosté, jednoznačné a nerozvíjajúce sa: "Áno". Ak sa k tomu pridruží kalíštek vodky, celá fľaška, fľašky alebo hektolitre kávy (podľa preferencií), je jednoducho vymaľované. Potom už ani nemôže byť pochýb, že sa ide smerom na Rusko. Nuž a celkom dobre si viem predstaviť, že ak by som v kaviarni popisoval jednému z hrdinov svoje interpretácie filmu, len by si výdatne srkol kávy, po dvadsiatich minútach ticha kukol na mňa a povedal: "Tá káva je zrúcanina.". ()
Ak by bol Jarmusch Fínom, nenakrútil by tento road-movie o rockeroch a fínskej mentalite inak. Krajčír (závislý na káve) a automechanik (fičiaci na vodke) sa vyberajú naprieč Fínskom a po ceste k sebe nabaľujú dve ženy, ktoré sa potrebujú dostať domov do Sovietskeho zväzu. Ostýchavé prekonávanie jazykových i ľudských bariér dohnané do (zábavného) absurdna s lakonickým humorom. Drž si šatku, Tatiana, začíname nový život. ()
Viděl jsem na MFF Karlovy Vary - tehdy. Příběh je subtilní a vyprávěný spíše mimkou herců, pohledy, drobnými gesty. Je tedy třeba, aby si divák trochu dával pozor, protože tito dva introverti až na půdu (a myslím, že hodně introvertů se v tom filmu pozná) toho - stejně jako jiní introverti - moc nenamluví. A když potkají dvě podobné bytosti, avšak opačného pohlaví, z běžné road movie se stává milostný příběh, opět vyprávěný intorvertně úsporným způsobem, a to zcela dokonale. Nikdy bych neřekl, že mne dostane (při vědomí všeho, co se odehrálo do té doby), když si někdo někomu jen položí hlavu na rameno. Protože v té scéně je všechno a kompletně shrnuje vše doposud řečené i naznačené. ()
Reklama