Mechanický pomeranč

Byl to jenom mírnyj tolšok. Kdo z vás ještě Mechanický pomeranč neviděl, ať se připraví na cokoliv (znalost muzikálu Zpívání v dešti, budiž plusem). Kultovní sci-fi legenda, kde Kubrick míchá elektroniku s Beethovenem a zkouší, co všechno divák vydrží. Zvrácenost na druhou a satira na vše konzumní, s pomrkávajícím sebeironickým závěrem. V 70. letech zapovězený film, dnes právem vyzdvihovaná klasika. (22.02.2010)

Tento film je vážně směsice něčeho skvělého, geniálního, ale i naprosto absurdního a abstraktního. Velmi zajímavé, ale trochu nudnější než jsem očekával. Příběh o hříchu, zapomněn, ve snahu o antinásilí, světě bez násilí a přeměně . V toho kým být mám, ale díky společnosti nejsem. Ta se to pak snaží změnit. Jsem chyba, která by se měla napravit. Příběh Alexe A jeho ultraviolence s hudbou Ludwiga van .... :) Silné kafe, ale Kubrick a nemít 5*? To nejde PS: od této doby si občas vzpomenu na písni Zpívání v dešti :) (18.06.2004)

Bití, znásilnění, sklony lidského násilí. MECHANICKÝ POMERANČ činí neopakovatelným zjevením na poli literatury 20. století je jednak slang, kterým je příběh vyprávěn a jednak použitý styl, jež svého diváka chronologicky provádí Alexovými osudy v období mezi jeho patnáctým a osmnáctým rokem, ale více než souvislému vyprávění se podobá sérii navazujících obrazů, jejichž konečný smysl více než na autoru záleží na úsudku svého diváka. Doporučuji si usednout jako první ke knize Anthonyho Burgesse, kde dochází k několika naprosto neočekávaným zvratům a přečíst ji až do konce znamená na knihu nikdy nezapomenout tak jako na film, kde nám to geniální režisér Stanley Kubrick představí v celé své genialitě. Netřeba dodávat, že MECHANICKÝ POMERANČ dnes patří do pokladnice světové kinematografie - bratři moji. (25.10.2011)

Jsem přesvědčená o tom, že vím, co chtěl pan Kubrick tímto filmem sdělit, na co upozorňoval a o čem vlastně vyprávěl, ale napsat to tu nemůžu, protože bych spoilerovala až hrůza... Takže se zkusím vyjádřit bez popisování děje - věci, které jsou pro Kubricka typické opět nezklamaly - výrazná vizuální stylizace, pečlivě volená hudba, skvělí herci, to vše zde je a funguje. Ale těžce stravitelný děj, který je sice nápaditý, ale místy hodně překombinovaný, napínavý, někdy vyznívající až nepřirozeně komicky (byl to úmysl?), depresivní, ale tak nějak podivně, prostě šel tak trochu mimo mě (i když ty hlavní důvody popsat nedokážu). Ty 4* jsou hodně slabé... (11.07.2006)

Záhada Kubrick vyřešena! MECHANICKÝ POMERANČ mě utvrdil v tom, že Kubrick nebyl – ani nechtěl být – skutečným vypravečem; místo toho přes mrtvoly (tj. postavy) na filmech ilustroval své světonázorové a estetické teze. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je svět kýčovitě zcizený, ve kterém všechno (sex a násilí, zločin a trest, ženy a matky, ikony a barvy, Ježíš a Bůh) ztratilo svůj obsah a jedinou jistotou zůstal oportunismus. Jinými slovy, násilí páchá každý, kdo má převahu a příležitost, a v tomto není rozdílu mezi obětmi, pachateli a represivními orgány. Čímž se dostáváme ke Kubrickově mizantropii, poznatku, který zvláště tímto filmem získal neprůstřelnost fyzikálního zákona. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je konstatní represe, mizogynie a stylizace se sklony k degradující karikatuře. MECHANICKÝ POMERANČ je dále důkazem toho, že Kubrick od jisté doby točil příliš dlouhé filmy: poslední třetina ve znamení hromadné retribuce na hrdinovi je prakticky k nepřečkání. Jakmile divák (u mě, pravda, až na třetí pokus) dospěje za pulpovní nátěr „ultra-násilí“ a obrazoborectví filmu, zjistí, že Kubrick své teze a nápady v jeho rámci opakuje a variuje do zblbnutí: kobercový atak asociací sexu a násilí, křiklavých paruk a dekorů, Beethovenů, úderů do rozkroku a roztažených ženských klínů dovede diváka přesně tam, kam hrdinu… k fyzické nevolnosti. MECHANICKÝ POMERANČ konečně ukazuje, že Kubrickou jedinou nezpochybnitelnou předností byla velmi imaginativní a přitom funkční práce s hudbou (to „Zpívání v dešti“ mu ale neodpustím). (29.09.2006)