Žít

Príbeh muža so sklonenou hlavou, ktorý nemienil umrieť, pokým nezačne žiť. Ťažko sa mi stotožňovalo s dobou a prostredím, ale téma bola nadčasová. Život, smrť a byrokracia. A v tých lesklých stareckých očiach sa zobrazovali všetky premrhané okamihy. Možno nie všetky, ale ten jeden pohľad predstavoval smútok nad každým z nich. A ten jeden čin, ktorým sa to pokúsil zvrátiť... Keby som práve nebol zavretý medzi štyrmi stenami svojho pracoviska, vstanem a urobím niečo čo sa neobmedzuje na rozsah tohto komentára (alebo v rámci prokrastinácie na to budem aspoň s úsmevom myslieť;). Niečo čo sa neobmedzuje na slovnú zásobu. Tento film to pomáha pochopiť. Tento film to reprezentuje. Treba mu ísť síce naproti, ale tak to chodí aj v živote, však? (04.09.2013)

Čakal som nejaký film o vyrovnávaní sa so smrteľnou chorobou po tých zhodených atómových bombách na Hirošimu a Nagasaki, no toto je vyrovnávanie sa s takou chorobou, kde to s tými bombami asi nesúvisí. Prvá hodina filmu bola pre mňa veľká nuda, potom sa to už dalo ako tak pozerať, no je to podľa mňa nadhodnotený film doteraz, tu na csfd 86% po 964 hodnoteniach. Tiež dĺžka filmu je dosť veľká a aj keď režisérsky je to dobré, mohlo to byť lepšie. (28.03.2014)

Mám společný názor s kolektivem (ach k čemu ty komentáře vůbec jsou, když by skoro u všech filmů stačilo odkázat na jiné komentující :-) ). Perfektní Shimura, přepálená stopáž a proklatá závěrečná sekvence - ano, my víme, o co se Watanabe snažil, ano víme, že japonská byrokracie je absurdní, ano chápeme poselství filmu - tak proč nám to Kurosawa musí vysvětlovat ještě další půl hodinu? Jinak perfektní záležitost. (14.04.2009)

Pracovat třicet let jako úředník. Klobouk dolů už před takovým výkonem. Jenomže pak mu dojde, že už dalších třicet let nebude úředníkem a je v šoku. Do té doby přehlížel rodinné nesrovnalosti, a najednou toho musí řešit až moc, neb smrt je mu v patách. Co teď? A tak si klade otázky, které dosud neřešil, moc se jimi nezabýval... Ale KAFKA a jeho PROMĚNA je prostě lepší. Myšlenkově, příběhově... (26.07.2010)

Už je mi jasné, kde brali inspiraci autoři Americké krásy. Podoba s Ikiru je víc než zřejmá: i tady se hned na počátku filmu dozvídáme, že hlavní hrdina nejpozději za rok zemře a i zde je nám řečeno, že je už stejně posledních 25 let mrtvý. To, co změní hrdinův život ovšem v případě Ikiru není láska, ale zpráva o rakovině žaludku. Tento film vskutku nutí k zamyšlení. Co bych dělal já, kdybych zjistil, že mi zbývá rok života? Nemám nejmenší tušení. Ale určitě bych si vzpomněl na aforismus Marka Twaina, na který si ostatně možná vzpomněl i hrdina tohoto snímku: Žijte tak, aby, až umřete, plakal i majitel pohřebního ústavu. (10.10.2005)