Sny Akiry Kurosawy

ocenenia : MFF Cannes 1990 - nesúťažný výber ◘◘◘◘ Pripadá niekomu jednoduché posolstvo osemdesiatročného režiséra až príliš naivné a senilné? Nie je úprimnosť tou najväčšou umeleckou cnosťou? Prekáža niekomu "nepresvedčivý" efekt vybuchujúcej sopky v poviedke, v ktorej ide o niečo úplne iné? Zdá sa niekomu infantilné zobrazovať "čertov"? Alebo vyzerá hlúpo, keď chlapec plače kvôli pár broskyňovým stromom? A nie je to skôr tak, že z dôvodu našeho prílišného filmového "jemnocitu", nie sme už ochotní prijímať jednoduché posolstvá servírované "ako na tanieri". Zaoberáme sa skrytými významami, konotáciami, naráciou, dešifrujeme symboly, hľadáme odkazy na to či ono, čítame medzi riadkami, skúmame kompozíciu a otrlí z tohoto akože intelektuálneho odborného "kritického" prístupu, nie sme schopní dešifrovať absolútne triviálne až detinsky úprimné svedectvo starého človeka. Alebo ho nechceme dešifrovať, pretože to je svedectvo proti nám - moderným technokratom ! (19.04.2006)

Zvláštní. Viděl jsem tenhle film jako dospívající mladík, jako muž zralého věku, i nyní středního věku, a pořád mne dostane svou atmosférou, pořád v něm nacházím nové paralely, spojitosti s Kurosawovým životem i celkovou nechvalnou tragédií Japonska za 2. sv. války (jak jejich připojení se k Hitlerovi, tak posléze jaderné bomby), ale jsou zde i další vnitřní krajiny režiséra - láska ke krajinářství a Van Goghovi (pobavilo mě, kdo ho hraje), láska k přírodě. Jednoznačně nejlepší povídka čeká na závěr, nejen že vše shrne, ale dokáže i z pohřebního tématu vykouzlit důvody k veselí. Plus ta pohřební píseň - dodnes se její jásavosti nemůžu zbavit a zní mi v hlavě. (05.07.2019)

Jednotlivé "sny" by sa pohybovali u mňa od troch do štyroch hviezd a ako celok som to ohodnotil tak ako máte možnosť vidieť. Hodnotenie jednotlivých snov (Hodnotenie je v zátvorke) : Slnečné svetlo v daždi (3,5), Broskyňový sad (4,5), Snehová búrka (3,5), Tunel (4), Vrany (3,5), Hora Fuji v červenom (3,5), Plačúci démon (3,5), Dedina vodných mlynov (4,5). Jednotlivé príbehy či "sny" by dlhšiu minutáž nezvládli a v takomto spojení vo filme absolútne nenudia pretože sa rýchlo striedajú. Aj keď snehová búrka je trocha zdĺhavá a teda do istej miery aj nudná. Najviac sa mi páčili broskyňový sad a dedina vodných mlynov. Posledný sen to pekne uzavrel a vytvoril pocit, že som pozeral hodnotené dielo. Každý sen je samozrejme o niečom inom. Kostra je taká, že sa začína peknými príbehmi potom nasledujú "hrôzostrašné príbehy" (atómový výbuch) a nakoniec uzavretie dedinou plnou mlynov. Takže je tu aj určitý zámer ako poukladať jednotlivé diely (alebo si to len ja myslím). (30.07.2015)

I kdy jsou zde obrazy, které jsou skutečně nádherné, obrazy, které ukazují, že se Akira Kurosawa na konci své kariéry ještě mnohem více ponořil do lyriky, jsou to spíše jeho dějovější filmy, které se mi zamlouvají a které mě skutečně baví. Z tohohle jsem měl pocit, že se spíše jedná o velmi dobře natočené umělecké cvičení. (03.04.2017)

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)