Sny Akiry Kurosawy

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

K tejto, mimochodom, tak trochu nedotiahnutej "kurosawovke", by som normálne povedal, že v nej predovšetkým prevládali najprv - jednotlivé, zväčša, hypnotické a magické obrazy, a to ešte i za asistencie vizuálnej zložky z renomovanej, trikovej dielne - Industrial Light & Magic, a až následne potom, sa snáď na rad automaticky dostávali i filozofické dialógy s potrebnými replikami, ktorých zas ale nebolo toľko, ako zrovna v predchádzajúcich prípadoch, keď bývala forma a obsah = vskutku, na rovnakej úrovni, pričom by som tentoraz podotkol, že bohužiaľ, prvá časť zvíťazila nad tou druhou, vďaka čomu sa napokon vykryštalizovalo iba priemerné (z)hodnotenie, tohto kinematografického počinu z roku 1990, ktoré ale, mimoriadne zdôrazňujem, udeľujem práve tomuto ("najobľúbenejšiemu") režisérovi, zakaždým veľmi nerád, pritom sa mi to nestalo po prvýkrát, ale zase ani nie po veľakrát. • V podstate je celý zložený z ôsmich snových sekvencií, trvajúcich zhruba po 15 filmových minút na každý jeden sen, a prezentujúcich rôzne témy, a to konkrétne v podaní „zasnívaného” protagonistu v mladšom vydaní, a samozrejme, neskôr i v staršom vydaní, ktorí sú vlastne „alter egom” samotného Akiru Kurosawu. Áno, a taktiež majú všetky sny svoje mená, medzi vôbec najpozoruhodnejší, by som pravdepodobne zaradil - ten siedmy v poradí, ktorý je zároveň i ten úplne najdesivejší, aký si určite nielen ja dokážem osobne predstaviť, ktorý môže divákovi kľudne privodiť potenciálnu nočnú moru, a tak ho buď radšej celý vynechajte (proste, pretočte dopredu), alebo skrátka si ho pozrite oveľa skôr pred vašim spánkom, ktorý by tým pádom nemusel byť kompletne narušený? Možno iba preháňam, a nič vám to nakoniec neurobí. A dokonca v jednom z nich si tiež zahral i Martin Scorsese, ktorý má kľudnejší charakter, čo sa ale nedá prehlásiť o postave, ktorú stelesnil. PS : "Dedina vodných mlynov" (Neďaleko hlavného ťahu dediny stála obrovská skala a na jej vrchole boli vždy rezané kvety. Všetky deti, ktoré okolo neho prešli, nazbierali poľné kvety a položili ich na kameň. Keď som sa čudoval, prečo to urobili a spýtal som sa, deti povedali, že nevedia. Dozvedel som sa to neskôr tak, že som sa opýtal jedného zo starých mužov v dedine. V bitke pri Boshine pred sto rokmi niekto na tom mieste zomrel. Dedinčania ho zľutovali, pochovali ho, kameň položili na hrob a položili naň kvety. Kvety sa stali na dedine zvykom, ktorý deti udržiavali bez toho, aby vedeli prečo.) PS 2 : Hore uvedený režisér Iširó Honda - nerežíroval tri epizódy (sekvencie), keď sa ale najskôr jedná iba o mylnú predstavu, nakoľko tu pôsobil len, ako kreatívny konzultant filmu, no jeho tvorivý rukopis tu nemožno necítiť, ba práve naopak, myslím si, že hlavnému režisérovi, poskytol dostatok cenných rád, ako s nimi naložiť, keďže mali na mňa mimoriadne desivý účinok, najmä čo sa teda týka toho „Tunela” , a to ani nehovoriac o tej „sedmičke”, ktorá ma doslova k smrti vydesila! (06.01.2023)

Ak by som mal hodnotit len posledny "sen", bolo by to jasnych desat. Dedinka - zijuca v dokonalej symbioze s prirodou, plna zivota a radosti, kde aj smrt je dovodom k oslave. Inak je to celok, viac menej na seba navezujucich "myslienok", ktore zrejme sprevadzali Kurosawu ako cloveka po cely jeho zivot. A to hlavne nenavist k vojne, strach z toho co sa moze stat ak ludstvo dospeje ku katastrofam (atomova vojna, vybuch atomovej elektrarne), ktore su dnes viditelnymi nebezpecenstvami, a laska symbioza s prirodou, ktora odprostuje ludstvo od vsetkych nepotrebnych veci a nebezpecenstiev a je tak tym spravnym sposobom zivota. Autorovo uzko osobne dielo - vypoved starca, ktora sa dotyka a viac ci menej urcite oslovi aj vsetkych, ktory si toto dielo pozru. Po technickej stranke nieje co vytknut, ba naopak, na niektorych miestach priam nadchne jemna spolupraca hudby, obrazu a zvuku, ktore akoby vznikali sucasne. (8.5/10) (18.08.2007)

Jednotlivé "sny" by sa pohybovali u mňa od troch do štyroch hviezd a ako celok som to ohodnotil tak ako máte možnosť vidieť. Hodnotenie jednotlivých snov (Hodnotenie je v zátvorke) : Slnečné svetlo v daždi (3,5), Broskyňový sad (4,5), Snehová búrka (3,5), Tunel (4), Vrany (3,5), Hora Fuji v červenom (3,5), Plačúci démon (3,5), Dedina vodných mlynov (4,5). Jednotlivé príbehy či "sny" by dlhšiu minutáž nezvládli a v takomto spojení vo filme absolútne nenudia pretože sa rýchlo striedajú. Aj keď snehová búrka je trocha zdĺhavá a teda do istej miery aj nudná. Najviac sa mi páčili broskyňový sad a dedina vodných mlynov. Posledný sen to pekne uzavrel a vytvoril pocit, že som pozeral hodnotené dielo. Každý sen je samozrejme o niečom inom. Kostra je taká, že sa začína peknými príbehmi potom nasledujú "hrôzostrašné príbehy" (atómový výbuch) a nakoniec uzavretie dedinou plnou mlynov. Takže je tu aj určitý zámer ako poukladať jednotlivé diely (alebo si to len ja myslím). (30.07.2015)

Snímek se skládá celkem z osmi snů: Sunshine Through The Rain, The Peach Orchard, The Blizzard, The Tunnel, Crows, Mount Fuji in Red, The Weeping Demon a Village of the Watermills. Nejvíce se mi líbil sen poslední Village of the Watermills (Vesnice vodních mlýnů), kde bych neváhal dát maximální hodnocení. (07.01.2012)