Sny Akiry Kurosawy

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

Pecka; zážitek jako hrom, určitě to chci vidět vícekrát. Sny jako má Akira Kurosawa by měly být dopřány každému... (24.06.2008)

Mám taký zvláštny pocit, že film, ktorý som videl pred týmto a aj tento majú akúsi previazanosť s tým, čo sa mi deje v živote a práve pre ten koniec akoby bez lásky iba o pominuteľnosti a plynutí času, mimochodom aj tento film bol tak natiahnutý, často prázdny, aj o tom by som vedel čo to povedať, aj o tej mozaikovitosti, či farebnosti, až som z toho trochu smutný. Chýba mi tam prvok lásky, či určitého zmyslu, ale aj napriek tomu pozoruhodný film, len škoda, že v mnohom ostávajú veci pri snoch, niekde možno našťastie, ale predsa občas by to chcelo niečo iné. Kurosawa a Honda to neodflákli, len možno to chcelo niečo iné. (17.08.2015)

Povídkový film legendy světového filmu, obsahující povídky mistrovské (například "mrtvý voják v tunelu"), pouze bizarní až kýčovité (procházka obrazy Van Gogha) a bohužel také i přes svou krátkou stopáž téměř nedokoukatelné(např. "apokalyptická" povídka). Celkově je z filmu dost patrné, že Mistr má svůj zenit dávno za sebou. (11.02.2003)

(blažené)Aachjo :) ... Paráda.. Sny akiry kurosawy jsou krásné (broskvový sad, vrány, vesnice vodních mlýnů), atmosférické (sluneční světlo v dešti, tunel, vánice) i děsivé (hora Fuji, plačící démon..). Především jsou ale autentické. Po většinu času se zdá, že Kurosawa zvolil až skoro militantně surrealistický přístup, kdy své sny převádí na plátno bez ohledu na to jestli jsou scény příliš zdlouhavé, neestetické, bez uspokojivé pointy atd.. Občas sen skončí tak nějak uprostřed, prostě proto, že se Akira v té chvíli probudil a nemá nutkání divákovi nalhávat nějaké efektní vyústění. Pravda, párkrát se vloudí myšlenka jestli byl akirův sen skutečně tak nepokrytě moralizující jako stařík ve vesnici vodních mlýnů, nebo jestli byl tak esteticky vytříbený jako broskvový sad, ale vzhledem k výše zmíněným postupům jsem se rozhodl věřit tomu, že ano.... Rozhodně bych to nedoporučil každému, ale kdo je trpělivější, potrpí si na art v japonské estetice a zajímá se o sny, tomu by to sednout mohlo. (04.11.2015)

Nechám si čas na rozmyslenie. Akirov meditatívny ponor ma v jeho takto pokročilej časti kariéry ničím neprekvapuje, i keď stále mi hlavou prechádza rozpor kvalitatívnym rozsahom výpovede a objemom skutočných poetických podnetov na zamyslenie, ktoré by so mnou lyricky pohli (mohli by sme tam zarátať variáciu malieb Van Gogha a podaktoré vychádzky parkom). Preto by som jeho auru nechal na čas nedotknutú a vrátil sa k nej, kedy budem spôsobilejší doceniť podstatu bytia jeho zložitej osobnosti, hoci tie posolstvá sú absolútne čisté nevinnosťou, naivitou a perfekcionistické údelom jeho činnosti, ktorú v dospievaní zveľaďoval a bral si z nej inšpirácie. (09.12.2017)

Několik roztříštěných střípků z mozaiky Kurosawových snů: Vrány jsou snem v pravém smyslu slova a spolu s Vesnicí vodních mlýnů a Broskvovým sadem patří k tomu nejkrásnějšímu nejen v tomto filmu, ale pro mě i ve filmech obecně. Je tam i dost z toho, co potřebuju k přemýšlení o smyslu života i k pochopení bytí jako takového. Pomůže, pokud se zajímáte o japonskou kulturu a je vám blízká, ale není to podmínkou. Jen by mě zajímalo, proč Kurosawa seřadil jednotlivé části právě takhle. (29.06.2019)

I kdy jsou zde obrazy, které jsou skutečně nádherné, obrazy, které ukazují, že se Akira Kurosawa na konci své kariéry ještě mnohem více ponořil do lyriky, jsou to spíše jeho dějovější filmy, které se mi zamlouvají a které mě skutečně baví. Z tohohle jsem měl pocit, že se spíše jedná o velmi dobře natočené umělecké cvičení. (03.04.2017)

Když film skončil, tak jsem ještě dlouho zíral do černé obrazovky a přemýšlel. Kurosawa mě opět dostal. (30.04.2010)

ocenenia : MFF Cannes 1990 - nesúťažný výber ◘◘◘◘ Pripadá niekomu jednoduché posolstvo osemdesiatročného režiséra až príliš naivné a senilné? Nie je úprimnosť tou najväčšou umeleckou cnosťou? Prekáža niekomu "nepresvedčivý" efekt vybuchujúcej sopky v poviedke, v ktorej ide o niečo úplne iné? Zdá sa niekomu infantilné zobrazovať "čertov"? Alebo vyzerá hlúpo, keď chlapec plače kvôli pár broskyňovým stromom? A nie je to skôr tak, že z dôvodu našeho prílišného filmového "jemnocitu", nie sme už ochotní prijímať jednoduché posolstvá servírované "ako na tanieri". Zaoberáme sa skrytými významami, konotáciami, naráciou, dešifrujeme symboly, hľadáme odkazy na to či ono, čítame medzi riadkami, skúmame kompozíciu a otrlí z tohoto akože intelektuálneho odborného "kritického" prístupu, nie sme schopní dešifrovať absolútne triviálne až detinsky úprimné svedectvo starého človeka. Alebo ho nechceme dešifrovať, pretože to je svedectvo proti nám - moderným technokratom ! (19.04.2006)

Jednotlivé "sny" by sa pohybovali u mňa od troch do štyroch hviezd a ako celok som to ohodnotil tak ako máte možnosť vidieť. Hodnotenie jednotlivých snov (Hodnotenie je v zátvorke) : Slnečné svetlo v daždi (3,5), Broskyňový sad (4,5), Snehová búrka (3,5), Tunel (4), Vrany (3,5), Hora Fuji v červenom (3,5), Plačúci démon (3,5), Dedina vodných mlynov (4,5). Jednotlivé príbehy či "sny" by dlhšiu minutáž nezvládli a v takomto spojení vo filme absolútne nenudia pretože sa rýchlo striedajú. Aj keď snehová búrka je trocha zdĺhavá a teda do istej miery aj nudná. Najviac sa mi páčili broskyňový sad a dedina vodných mlynov. Posledný sen to pekne uzavrel a vytvoril pocit, že som pozeral hodnotené dielo. Každý sen je samozrejme o niečom inom. Kostra je taká, že sa začína peknými príbehmi potom nasledujú "hrôzostrašné príbehy" (atómový výbuch) a nakoniec uzavretie dedinou plnou mlynov. Takže je tu aj určitý zámer ako poukladať jednotlivé diely (alebo si to len ja myslím). (30.07.2015)

Yume /po nasom Sny Akiry Kurosawy/ je splet 8 roznych snov tohoto reziserskeho velikana. Su tu jednak nadherne sceny, ale aj tie drsne - vybuch vulkanu. Vysoke hodnotenie je u mna hlavne za originalitu. 100 % (23.04.2016)

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)

Jedno z klíčových děl japonské kinematografie? Spíš Akira Kurosawa v posledním tažení. Značně tezovité povídky, které svou naivitou a scénaristickou neobratností připomínají studentská cvičení ve třetím ročníku FAMU. (11.12.2016)

Sny Akiry Kurosawy jsou počátkem loučení obdivovaného Japonce s milovaným světem filmu. Důstojně stojí rozkročen nad obzorem a zkušeně formuluje své představy a myšlenky. Nelze vytýkat přímočarost a zjednodušování proudu myšlení, neboť jde o charakteristické znaky Kurosawovy filmové tvorby. Poetický styl vyprávění si pohrává se stavbou obrazu, nechává dostatek prostoru pro vlastní okouzlení gestem a pohybem, pestrobarevný vějíř kantát využívá tajuplný zpěv, zachycený v jedinečnosti okamžiku. Kurosawa se obrací k tradicím ve slavnostním duchu choreografie rituálu s pokornou úctou. V přepisu představ vzdává hold osobní statečnosti. Zkoumá se způsob překonání národních traumat minulosti i panického strachu v realitě přítomnosti. Expresionistický rozlet září barvou a hlavní slovo přenechává pocitům. Neodpustí si naléhavý výkřik společenského varování a konejšivou smířlivost životní moudrosti, radosti a pokory k životu v jeho celku i jednotlivostech. Dává varovná znamení, bojí se zmaru, hledí k naději a spokojeně pokyvuje hlavou v nabyté víry. Mění se věk nositele snění. Tošihiko Nakano doplácí na svou zvědavost o zakázanou liščí svatbu, Micunori Isaki pláče nad ztracenou krásou rozkvetlého sadu, Akira Terao je průvodcem zbývajících zásadních pocitů. Z dalších rolí: tlumočnice liščího poselství (Micuko Baišó), levitující sněhová víla (Mieko Harada), bolestivý hlas strachu a svědomí vojín Noguči (Jošitaka Zuši), malířský svéráz Vincent Van Gogh (Martin Scorsese), popel na hlavu si sypající jaderný inženýr (Hisaši Igawa), krutou neúprosností lidských chyb vystrašená matka malých dětí (Tošie Negiši), zoufalý démon prokletého mamonu (Čósuke Ikarija), či moudrý stařec přírodní vesnice vodních mlýnů (Čišú Rjú). Sny Akiry Kurosawy jsou oslavnou filmovou poezií, uklání se kráse života a v záchvěvu humanistického pohnutí představuje blahodárné účinky ušlechtilosti lidské duše na kvalitě prožitků. Příjemně osvěžující záležitost, lehce se vznáší v éterickém okouzlení. Filmová estetika v obrazech. (15.12.2018)

Obrazova a myslienkova meditacia Kurosawu nad zivotom, smrtou, ale predovsetkym nad vztahom cloveka k prirode. Pri sledovani som sice nijak nadseny nebol, avsak s odstupom casu na mna film akosi dolahol, takze opakovane pozretie je u mna urcite namieste. (28.08.2008)

48. Zlatý Glóbus za rok 1990 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný film - Japonsko (14.12.2008)

Kvázi samostatné poviedky, niektoré slabšie (Líšky), iné celkom dobré (Dedina vodných mlynov,Hora Fudži). Hodnotenie: 60% (06.03.2013)

Tenhle Kurosawa, to je stejně génius... (17.02.2009)

Z některých dosavadních komentářů mám pocit, jako by se už lidé báli přímých poselství, nebo naopak jako by komplikovanější scénář plný metafor měl být automaticky známkou vyšší filmařiny... A přesto v tomto Kurosawově filmu na mě dýchlo obojí. Jak přímá poselství, tak i skryté významy. Vše prolínající se v tom správném poměru. Nebát se vyjádřit něco tajemně symbolického, co jde až do jakéhosi nevědomí, stejně jako se nebát uhodit hřebíček jasně na hlavičku. To dává tomuto filmu dynamiku a přidává na tajemné kráse. (11.02.2018)