Otec na služební cestě

Mám slabost pro jižanský temperament, živočišnost a živelnost. A to mi tento film dává. Vlastně jediné, co mě osobně otravovalo, byla postava Malika, přes kterého je příběh vyprávěn. Budování socialismu přinášelo v každé zemi svá úskalí a traumata. Stačilo málo a člověk se stal, alespoň na chvíli, nežádaným. Občas k vyobcování vedla i maličkost. Nadšené záletnictví, žárlivost, zhrzenost ženy, účelně podaná informace. Ale i v těchto podmínkách je hlavní touha po životě, po rodině, po spokojenosti. Každá chvilka se dá prožít a prožívat. Mehmed Mesa Zolj (dobrý Predrag Manojlovič) je nenapravitelný sukničkář, který si užívá každou chvilku života. Hlavní je pro něj rodina. Nepříjemnosti ho nezlomí a v každé situaci si chce život především užít. Mehmedova manželka Senija Sena Zolj (Mirjana Karanovič) se nesmiřuje s nevěrou lehce. Pro rodinu se ale dokáže zarputile porvat. Z dalších rolí: náměsíčný malý synek Malik (Moreno D'E Bartolli), Senin bratr, velké zvíře a ruka odplaty Zijah Zijo Zulfikarpasic (Mustafa Nadarevič), zhrzená uvědomělá milenka Ankica Vidmar (Mira Furlan), starý děda (Pavle Vuisič), kápo ze Zvorniku Ostoja Cekič (Slobodan Aligrudic), laskavý doktor Ljahaov (Aco Djorčev), a starší synek ústřední dvojice Mirza (Davor Dujmovič). Díky své touze po životě, je film velmi příjemný. (10.01.2015)

Politika síce životy bežných ľudí ovplyvňuje, ten život každodenný, aspoň teda hrdinov tohto filmu, bol o pití, trtkaní, futbale a ešte bežnejších veciach, dokým sa ale zase do toho nezaplietla politika. Zabudnite však na vyhrotené drámy o dobách druhej polovice 20. storočia vo východnom bloku, Kusturica sleduje iba tých bežných ľudí a medzi politikov sa s kamerou nemieša. Každopádne aj v Juhoslávii vždy vedeli, že jediný možný prostriedok, ako vyzrieť na Sovietov, bol vrcholový šport, v ich prípade futbal, v tom našom hokej, i keď kedysi tiež aj futbal. "Miki" je charizmatickejší ako ľubovoľná svetová megastar, jeho postavu si obľúbite aj napriek tomu, že je to darebák. Ale keď tak romanticky ponožkami dokáže vzrušovať ženy... Dramaturgicky určite nie dokonalé, ale zase až tak cez dve hodiny sme nešli, aby film začal nudiť. (18.05.2021)

Slavný film (Zlatá palma, nominace na Oscara) stojí v podstatě na počátku Kusturicovy kariéry a je sympatické (a pravděpodobně i odvážné), že snímek ještě v polovině 80. let vcelku tvrdě – zjemňován komikou či lyrikou – reflektuje politické a společenské ovzduší Titova komunistického režimu, zhruba jeho první poválečné dekády. Doba je přiblížena skrze příběh prosté rodiny z venkova – otec Meša, často z domova vyjíždějící na služební cesty, je náhle „odejmut“ rodině a ztrácí se na určitou dobu v pracovním táboře. Perspektivou syna Malika, vyrůstajícího a zakoušejícího i první doteky lásky, nahlížíme běh let, čas odloučení, následný návrat otce a dopad deprese z lágru na rodinné vztahy, včetně zamlčování skutečného stavu věcí. Film (podle scénáře bosenského spisovatele Abdulaha Sidrana) se dotýká témat jako vynucovaná loajálnost vůči straně, nevěra a násilí v rodině, podezření, vina a odpuštění, a zahrává si jak s přímočarou, efektní magičností (Malikova náměsíčnost) a absurdně-líbivými prvky (neustálá přítomnost fotbalu – a to i v klíčových momentech dění), tak i náhlými kontrasty k „zaručeně dojemným“ scénám a trpkým momentům zoufalství – jak je ostatně příznačné vzhledem k zakončení v roce 1952. (03.01.2013)

Tieto autobiografické filmy má Kusturica veľmi rozťahané, nebyť tej nudy, mohli by to byť skvelé filmy, lebo obsahovo sú výborné. Tento skvele opisuje situáciu ľudí žijúcich v komunistickej Juhoslávii. Ide viac menej o príbeh rodiny, ktorej otec odišiel, kvôli politickým názorom preč a príbeh, ktorý je rozprávaný viac menej malým chlapcom, načrtajú sa tam aj témy ako nevera, futbal, vojenčina a iné. Kusturica pripája aj svoje motívy ako svadba, pochmúrne počasie, či iné. Je mi to až ľúto, lebo svoje čaro to má. (09.04.2012)

Titovský gulag byl a zůstal přes všechny dílčí jemnosti - nejen na ruské, ale i na balkánské poměry - gulagem. OTEC popisuje nepochybně jeho jemnější verzi, ne příliš se lišící od budovatelských aktivit industrializace, jak je známe i z našich padesátých let. Ani rozklad rodiny není vlastně tak vyhrocený, jak by se mohlo zdát. Pohled malého chlapce, který vnímá vnějšek rodinné tragédie, aniž by byl informován o tom, co se vlastně děje, bez možnosti chápat a orientovat se, naznačuje, že Titovy postupy na komunistické poměry byly vlastně vlídné a tolerantní. Rozdíl je to však jenom zdánlivý a krize v Kusturicově líčení jen velmi relativně zanedbatelná. Skutečné rány a jizvy lze nanejvýš tušit. Na začátečnický film odvedl Kusturica až nečekaně dobrou práci, prozrazující už tehdy jeho mimořádně nadějný talent. (30.12.2007)