Otac na službenom putu
When Father Was Away on Business
Otec na služobnej ceste
Režie:
Emir KusturicaScénář:
Abdulah SidranKamera:
Vilko FilacHudba:
Zoran SimjanovičHrají:
Predrag 'Miki' Manojlovič, Mirjana Karanovič, Mira Furlan, Pavle Vujišič, Slobodan Aligrudič, Emir Hadžihafizbegovič, Davor Dujmovic, Eva Ras (více)Obsahy(1)
Režisér Emir Kusturica ve filmu podává emotivně působivou výpověď o nejúspěšnějších letech Titovy Jugoslávie. Na osudech jednoho oddaného straníka, který nakonec skončí na služební cestě v pracovním lágru, a jeho rodiny předkládá obraz balkánského komunismu se všemi jeho nadějemi, zaslepeností i nezbytnými krajnostmi. Snímek je prost velkých dramatických scén, naopak na diváka působí pečlivou drobnokresbou jednotlivých charakterů a citlivým zdůrazněním detailů příznačných pro zobrazované dvacetiletí. (Levné knihy)
(více)Recenze (62)
Absurdita Titova režimu souvislosti neznalýma dětskýma očima je výborný nápad, především v době, kdy v Jugoslávii zdaleka nebyl svobodný režim. Film tak sice minulost stále upravuje a zlehčuje, ale v tomto případě to není na překážku, jde hlavně o vykreslení rozmanitého světa kolem malého náměsíčného chlapce. Kusturica nesází na hýřivost a temperament budoucích filmů, spíše zúročuje svoji českou zkušenost a boduje jemnou tragikomikou, umírněnou poezií a melancholií blízkou spíše ruskému naturelu než Balkánu. Nespoutanost balkánské duše však je ve filmu stále přítomna a v tom tkví jeho optimismus, navíc závěrečná svatební hostina se zdá být branou do další režisérovy tvorby. ()
ocenenia : Oscar 1986 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1985 - Zlatá Palma, Cena FIPRESCI ()
Film zachycujici atmosferu Titovy Jugoslavie ocima maleho chlapce. Ocima ditete. Emocionalne hluboky pribeh jedne rodiny v obdobi, kdy malemu klukovi udela nejvetsi radost kopaci mic, kdy si lidi musi dat velky pozor na to co rikaji (coz je nam Cechum moc dobre zname) a kdy i rodina vam muze vrazit kudlu do zad. Uz sam pribeh naznacuje nezasvecenemu divakovi, ze tenhle snimek nebude zadne placani do vody. ()
Emir Kusturica sa tentokrat vratil spat do Juhoslavie 50. rokov. Film je o synovi, ktoreho otec odisiel na sluzobnu cestu /plnit stranicke zaujmy/. velmi dobre je vykreslena reality Juhoslavie 50. rokov a su tu slusne dialogy. herci mi sice nic nehovorili, ale dialogy boli na urovni. Jo, jo, V Europe sa tocila a toci stale kvalita : 85 % ()
Sedlo mi to sice maličko víc, než vše ostatní co jsem od Kusturicy zatím viděl, ale i tak jsem si upevnil názor, že to prostě není režisér pro mě. Zpočátku se mi to celkem líbilo, ale od té detailní scény obřízky malého kluka (kterou nechápu, proč tam Kusturica vůbec dával, jelikož se na to nekouká vůbec dobře) mě to zase zajímalo pouze v jednotlivých scénách, ale vůbec ne jako celek. Hlavně mi to přijde dost divně zrežírované. Vypravěčem příběhu je ten malý kluk Malik, takže by měl být i hlavní postavou, ale zároveň je zde hromada scén, ve kterých vůbec neúčinkuje, nemohl v nich ani být a je tam naprosto nedůležitý, takže to chvílemi vypadá ne jako jeho příběh, ale jako příběh jeho otce, ale přitom tam pořád Malik má co chvíli nějakou svoji vypravěčskou vsuvku. A i tak se zde s postavami moc nepracuje, takže se ani Kusturicovy nepovedlo vyvolat jakýkoli můj zájem o ně. Místy mi to ale připomnělo české devadesátkové filmy o komunismu typu Báječná léta pod psa, obzvlášť ve scénách, kdy někdo zničehonic umřel, tam ta podobnost totiž byla naprosto přesná a to nemyslím jako pochvalu. Tohle teda aspoň nemá černobílé charaktery, což je zase k dobru, ale i tak tu jsou celkem mdle vykreslené a za celou dobu se nikam moc neposunou, Jsou tu sice dost zajímavé scény, (třeba předávání štafety, ta na skále nebo asi všechny z lágru), Titovu dobu to taky vykreslí slušně a zahrané je to skvěle, ale celkově mi to zase přijde strašně průměrné a žádný silný zážitek jsem z toho taky neměl. Ani ta Kusturicova poetika mě prostě nebere, i když tady aspoň nebyla tak hektická a rozverná, byť bych to v některých scénách uvítal víc než tu depku, do které to bylo laděné. 3* ()
Mám slabost pro jižanský temperament, živočišnost a živelnost. A to mi tento film dává. Vlastně jediné, co mě osobně otravovalo, byla postava Malika, přes kterého je příběh vyprávěn. Budování socialismu přinášelo v každé zemi svá úskalí a traumata. Stačilo málo a člověk se stal, alespoň na chvíli, nežádaným. Občas k vyobcování vedla i maličkost. Nadšené záletnictví, žárlivost, zhrzenost ženy, účelně podaná informace. Ale i v těchto podmínkách je hlavní touha po životě, po rodině, po spokojenosti. Každá chvilka se dá prožít a prožívat. Mehmed Mesa Zolj (dobrý Predrag Manojlovič) je nenapravitelný sukničkář, který si užívá každou chvilku života. Hlavní je pro něj rodina. Nepříjemnosti ho nezlomí a v každé situaci si chce život především užít. Mehmedova manželka Senija Sena Zolj (Mirjana Karanovič) se nesmiřuje s nevěrou lehce. Pro rodinu se ale dokáže zarputile porvat. Z dalších rolí: náměsíčný malý synek Malik (Moreno D'E Bartolli), Senin bratr, velké zvíře a ruka odplaty Zijah Zijo Zulfikarpasic (Mustafa Nadarevič), zhrzená uvědomělá milenka Ankica Vidmar (Mira Furlan), starý děda (Pavle Vuisič), kápo ze Zvorniku Ostoja Cekič (Slobodan Aligrudic), laskavý doktor Ljahaov (Aco Djorčev), a starší synek ústřední dvojice Mirza (Davor Dujmovič). Díky své touze po životě, je film velmi příjemný. ()
I když jsem původně chtěla dát čtyřku, dám *tři. Začátek se mi děsně líbil, dojímal mne k slzám, což sice nesnáším, ale tak proč ne, když jo. Ale pak už se mi to zdálo moc natahovací, štval mě ten Malikův otec a tak nějak je to jakžtakž k vidění. Challenge tour 2015 ()
43. Zlatý Glóbus za rok 1985 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný film - Jugoslávie ()
Nacházím se v poněkud povánočním balkánsko-kusturicovsko-bregovičovském rozpoložení, tak nejsem zrovna objektivní v hodnocení. Ale asi ho nezměním ani s odstupem času... ()
Občas mi Kusturicovy filmy připomínají tvorbu Juraje Jakubiska. Oba tvůrci mají podobný rukopis. Pečlivé vykreslení charakterů jednotlivých postav a těch postav je ve filmu nepřeberné množství. Snímek Otec na služebná cestě patří ke skvělým dílům jugoslávské tvorby. Film vznikl v polovoně osmdesátých let a pojednává o letech padesátých. Především o jejich počátku. Události prvních dvou let pátého desetiletí dvacátého století sledujeme očima malého dítěte. Šestiletého chlapce Malika. Kulisou snímku jsou rodinné konflikty, komentáře fotbalových úspěchů jugoslávského mančaftu, uvěznění v lágru z politických důvodů, politické události tehdejší doby. Film doprovází nádherná hudba Zorana Simjanoviče. ()
Kusturicu mám o dost radši v jeho pozdnějších živelných polohách; tenhle film má v sobě navzdory všem nesporným kladům, o kterých tu hezky píší jiní, tolik střízlivého odstupu, až se mě napoprvé skoro nedotkl. Nicméně pořád o několik řádů přesnější než ta naše různá Báječná léta pod psa. ()
Geniální vyprávění dětskýma očima z 50. let Titovské Jugoslávie. Hudba nádherná, herecké obsazení Miki Manojlovic, Mirjana Karanović se více zdařit nemohlo. "Raději ruské hovno než americké dorty". Zatýkaní se tu děje i na oslavě dětské obřízky za zvuků harmoniky. Po třetím shlédnutí jsem si všimnul velmi podstatné dějové linky tohoto vynikajícího nenápadného díla. Vztahu Malika a dcerky ruských emigrantů Máši. "I židi tohle dělají" ohodnotí fungl novou obřízku nahého Malika velmi lakonicky Máša. ()
Rozprávačsky zrelá dráma spája v sebe nostalgiu, poéziu, tragiku a kde tu i zrnká humoru - všetko tak typické pre Emira Kusturicu. ()
Rozvleklé, balkánské, Kusturicovské... Asi k tomu není moc co dodat - přesně takový mám z filmu pocit. Ano, bylo to dobré - bylo to jak k zamyšlení, tak k pobavení, ale celkově mi ty dvě a čtvrt hodiny filmu ubíhaly velmi, velmi pomalu. Nezaznamenal jsem nic "extra", nic, co by mě donutilo se na ONSC podívat někdy znovu... Možná prostě nejsem Kusturicovský typ - ani Černá kočka, bílý kocour pro mě nebyly ničím úžasným. Nebo jsem jen příliš zmlsán Arizona Dreamem a Undergroundem a čekám, že ostatní Kusturicovy filmy budou stejně kvalitní...? ()
Mé další setkání s Kusturicou nedopadlo úplně podle mých představ. Stopáž filmu je až příliš dlouhá a zkrácení by jistě pomohlo oživit skomírající příběh, ten jako by se na chvíli vždycky zastavil a čekalo se než se zase znovu spustí. Sympatizovat můžete s tím nebo oním, nikdo neměl přežívání v těžké době nejjednoduší. Zajímavé, že hrdinové v průběhu let nestárnou - resp. na nich nic znát... ()
Výborný film o absurditě komunistické Jugoslávie (resp. jakékoli komunistické totality) zasahující do života jedné rodiny. Život a jednání jejích členů je vlastně alegorií celé komunistické společnosti. Kusturica točí na můj vkus poměrně střelené filmy, zde se mu ale povedlo tento svůj styl trochu zmírnit a využít jej pro myšlenkový obsah filmu. ()
Takovéto filmy mám rád, protože si vždycky až na konci uvědomím kolik se vlastně v příběhu odehrálo zvratů bez větších epických hudebních doprovodů, dramatických střihů a následných retrospektiv- prostě jako život. A film rozhodně nebyl viděn tak dětskýma očima jako ve filmech amerických, což mě velmi příjemně překvapilo. Chyběla mi jen větší sepjatost a dotažení nějakých linek, takže si vlastně protiřečím, protože život takový není. A teď jsem si všiml nápisu na plakátu "velmi lidská komedie" a to myslím, že to vystihuje nejlíp. ()
Proč jsou filmy Emira Kusturici vždy smutně pravdivé? Kde se v nich bere všechen ten (ne)skutečně realistický svět plný tužeb, neuskutečněných snů a upřímného nazírání lidských osudů? Musím potvrdit a podtrhnout, že právě v tom je největší devíza absolventa FAMU Kusturici: silné lidské příběhy. Fascinuje mě každý dotyk, který kamera věnuje protagonistům příběhu, každý záchvěv vzduchu v osudech postav, každý tón báječné hudby a v neposlední řadě podmanivě radostné vyznění celého filmu. Je to paradox: smutně pravdivý i radostně podmanivý film, kterým nás malý chlapec Malik provedl. ()
[2,5*] Opäť sa mi potvrdilo moje vnímanie Kusturicu ako veľmi nevyrovnaného tvorcu - pri niektorých jeho filmoch híkam nadšením, pri iných sa zase zúfalo nudím. Tento film je žiaľ ten druhý prípad. Začiatok s krásne uletenou pesničkou "Chiquita" ma navnadil na to, že uvidím film s typickým Kusturicovym bláznivým humorom. Lenže potom sa to odrazu preklopilo do vážnej drámy o politických čistkách v 50. rokoch, akých som videl tucty, pričom táto medzi nimi nijak nevyniká (podobnú tému spracoval napr. Nikita Michalkov vo filme Unavení slnkom (1994) neporovnateľne lepšie). Film tak nejak príliš zvážnel, humor sa vytratil a ostali len nejaké tragikomické náznaky. Čo je ale horšie, ten príbeh plný politiky ma nudil (prípadne sa mi protivil, ako pri scéne obriezky) a nedokázal mi ho spríjemniť ani pohľad z detskej optiky. A čo ma úplne dorazilo, bolo veľmi necitlivé použitie hudby - značne obohraný valčík "Dunajské vlny" je hraný dookola ako verklík a postupom času začína poriadne liezť na nervy (pri takomto nadužívaní by to bolo údelom aj tej najlepšej hudby). ()
Projekt 100 (2005) ()