Hovory s TGM

Byl jsem velmi zvědavý, dojem je nakonec spíš rozpačitý. Vlastně takový nemastno neslaný. Vzhledem k formátu je stopáž 80 minut možná zbytečně moc. Protože na začátku Čapek přijde za Masarykem, mluví spolu, pak Čapek odejde. A to je celé. Jistě, čekat něco jiného by bylo bláhové, ale tím, že filmu chybí jakýkoli dramatický konflikt (že se Masaryk na poslední chvíli zasekne a odmítne knihu Hovorů vydat, totiž konflikt vlastně nevyvolává, stejně jako to, že se po jedné prezidentské poznámce Čapek malinko urazí), je to jen o mluvení. Zajímavém mluvení, bezpochyby, ale jen mluvení, takže i pouhých 80 minut je příliš. Srovnání s Českým stoletím se už kvůli osobě scenáristy Kosatíka nebo představitele Masaryka Hovory s TGM nevyhnou - už proto, že jsou de facto pokračování prvního dílu Velké bourání. A mě Sedláčkův opus bavil o dost víc. Naopak je nutno vyzdvihnout oba herce, Martina Hubu a - pro mě osobně velmi překvapivě - i Jana Budaře. Jsou svým historickým předobrazům nejen mimořádně podobní (u Budařova Čapka se tomu nepřestávám divit ještě teď), ale i přesvědčiví v každém hnutí mysli. A moc mě bavil barevný filtr, díky němuž celá mizanscéna včetně postav vypadá jako ze starých, dodatečně kolorovaných fotografií a pohlednic. Sice lituju každého, koho nebaví formát "mluvících hlav" (protože právě třeba České století je perfektní), ale u Hovorů s TGM dokážu nižší hodnocení pochopit. Přestože je odkrývání osobností hlavně Masaryka, ale pak také Čapka zajímavé, zpracování už holt tolik zajímavé není. Ne na celovečerní kinofilm. Tohle mělo zůstat jen v televizi. (17.10.2018)

Jeden z projektů k výročí republiky.To že se celé setkání odehrává během několika hodin jednoho podzimního dne roku 1928 poskytuje snímku jistý rytmus. A Malířova kamera si z nálady babího léta v parku zámku v Topolčiankách vybírá chvilky, kdy nervozita mladšího naráží na vyrovnanost staršího, čerstvě zamilovaného vdovce objevujícího sex. Nejméně záživnou součást snímku tvoří právě pasáže, kde se do dialogu pašují informativní věty ve stylu školní látky „život a dílo TGM,“ ve kterých se probírá mládí, exil, světová politika, německá otázka, víra v Boha či v demokracii. Paradoxně jiskřivější okamžiky nastávají, kdykoli se tradiční role obracejí a Masaryk zpovídá Čapka: jestli by dal milost vrahovi, jestli někdy myslel na sebevraždu. I proto, že herecky Huba od počátku převyšuje Budaře, ve výrazu je bohatší, a dokonce navzdory u klukovštější, když spisovatele provokuje, že na knižních rozhovorech s prezidentem si chtěl jen udělat jméno. Je pořád je to jenom souboj slov, ať se procházejí, postávají, posedávají. Pokouší se osvěžit - jablko, cigareta, buřka, brýle, bosé brouzdání trávou, tu a tam zahradník či Jan Masaryk vracející se oknem z nočních záletů. Konverzace sice občas připomíná sbírku bonmotů včetně diskuse, zda od novin čekají lidé opravdu novinky, či naopak potvrzení toho, co už znají, ale občas zavoní smíchem, jako když Masaryk popisuje ikony 28. října 1918: „Nejhorší byl Rašín, nejlepší Švehla, K nejsilnějším scénám pak patří Masarykův monolog vlastních výčitek za to, že při odchodu do exilu opustil rodinu – a když chce alespoň od Čapka odpuštění, zjistí, že mluví sám k sobě. Huba i pouhým hlasem dokáže čarovat, z jeho škádlivého „Panáčku“ čiší varování, a přidá-li jen do kroku, zas má jeho „antitatíček“ TGM o odstín víc. Zkrátka ostuda to není, i když na velkém plátně kin se Hovory s TGM stěží blýsknou. Na druhou stranu jim lze k dobru připsat únosný rozsah osmdesáti minut . Je odvaha, že debutující Jakub Červenka přišel s tak sebevražedným nápadem – tedy zfilmovat kultivovaný rozhovor dvou lidí, během nějž se vlastně nic nestane. (13.04.2020)

Natočit film, kde si celý film povídají dva lidi a je to bez nějakého sebevětšího zvratu, to chce nějaký talent a já mám dojem, že Červenka ho nemá. Nebo si snad na debut ukrojil velké sousto? To asi ne. Hovory s TGM na mě působili tak, že si Čapek a Masaryk povídají nahodile bez ladu a skladu o nějakých věcech, působí to strašně strojeně a ani ne uvěřitelně a do toho chodí krajinou, která na sebe taky moc nenavazuje. Kamera je zde dost na prd a Budař působí absolutně nepřesvědčivě. A jako celek to je taky nudné, co je u tohohle velký problém. Mohlo to být dobrý, není. Sice se to o nějak snaží, ale ono to tady prostě nefunguje. Ale přírodu to má hezkou, to se musí uznat. Huba se taky docela snaží, ale úplně nechápu to 4:3. Teda takhle, chápu to, ale v tom případě to mělo být černobílé, ale to by zase nevynikla ta příroda. No jo, prostě se to nepovedlo, u českého filmu nic neobvyklého. 2* (17.03.2019)

Milý a příjemný film, který vlastně ani nemusíte sledovat. Jen se zaposlouchat do myšlenek jedněch z největších velikánů naší země z minulého století. Tedy v podání dvou herců, kteří svou práci odvádí skvěle. Což je ve výsledku i problém. Vy se můžete zasnít a zaposlouchat do myšlenek těchto velikánů, ale pokud si nepřečtete knihu, tak ani nevíte jestli to jsou myšlenky prezidenta, spisovatele a nebo scenáristy Kosatíka. Tam dochází k menší problémům ze strany odnesení si nějaké osvěty. Nicméně jde stále o to, že příjemné odvyprávění nějaké periody hovorů i s navozením nějakého příběhu, který docela funguje a vy vlastně Čapkovi nějak fandíte. Spíše jde o to, že vy nevíte jak na velikány koukat. Jednu chvíli mluví jako malý kluci, poté jako filozofové. A to samé s jejich fyzickým jednání, kdy si Masaryk kope s šutráky a o dekády mladší Čapek na něj kouká jako starostlivý otec. Ale své kouzlo to má. Velmi moc, a to mi stačí. (11.03.2019)

Výnikající film ke 100. výročí vzniku Československé republiky. Upřímně jsem byl původně zaskočený, že Karla Čapka (mého velice oblíbeného autora) bude hrát Honza Budař, přece jenom mám v paměti Josefa Abrháma, oba jsou úplně jiní. O to víc jsem byl překvapený, jak věrohodně Honza Budař spisovatele Čapka ztvárnil. Na filmovém plátně nebyl Jan Budař, ale Karel Čapek. A není divu. Na brněnské premiéře v kině Scala, která se odehrála 28. října 2018 a které se zúčastnili hlavní představitelé, nám Honza Budař sdělil, že Čapka poměrně dlouho studoval, přečetl řadu jeho knih, dokonce několik týdnů psal perem a chodil po místech, které měl Čapek rád. Výsledek je tak excelentní (31.01.2019)