Sladký ničema

Druhý nejlepší kytarista na světě Emmet Ray prožívá v zlatých (byť krizí postižených) 30. letech jednu historku za druhou. Film o tomto excentrickém podivínovi, jehož láskou je třeba příležitostná střelba na krysy na městckých skládkách, patří rozhodně do toho lepšího z tvorby Woodyho Allena. Najde se zde sice pár hluchých míst v podobě rozpačitých point některých scén, ale i ty zaniknou ve v pravdě nádherné jazzové hudbě, která je pro allenovky tak typická a v tomto dílku dokonce hraje jednu z hlavních rolí. Sladký ničema je film, který nic neřeší a jen si užívá čirou radost z fabulace. (08.05.2005)

Životopis druhého nejlepšího kytaristy na světě podle Woody Allena, chvílemi podávaný formou dokumentu a dokonce i v různých variantách podle toho, kdo tu samou epizodu vyprávěl. Emmet Ray se rád dívá na vlaky, střílí krysy na smetišti, na vystoupení chodí pozdě a někdy vůbec, jeho lásky jsou velmi zvláštní a jeho konec je zahalen tajemstvím. A to vše v podání skvělého Seana Penna. (23.09.2005)

Vzdycky mi utkvi nejaka hlaska z Allenovych filmu v hlave...tady nic. Trochu smutne musim rict, jelikoz beru vsechny Woodyho filmy od zacatku, ze tenhle me bavil asi nejmin. Az se zdraham rict to slovo prumer. Trochu muj nedostatek je, ze jsem nevidel Felliniho film "La Strada" (1954), na ktery pry "Sladky nicema" odkazuje (podobne jako predchozi "Celebrity" [1998], ktere byly ocividne inspirovane "La Dolce Vita" opet od Felliniho). "Sweet and Lowdown" je sice herecky kvalitni, ale oslovi rekl bych opravdu jen fandy jazzu. Ne ze bych tento styl nemel rad, od te doby co znam Woodyho se mi jazz kupodivu libi, ale tady je jeho podani velmi komorni, klubove, a navic vpodstate jen kytarove. Zpracovani snimku je jakoby az dokumentarni, ale pritom opet zcela fiktivni (neco jak "Zelig" [1983] - bohuzel narozdil od nej mnohem mene vtipne). Neustale "druhy nejlepsi na svete" Emmet Ray, se svym odtazitym charakterem objevi divku, na ktere aniz by si to zprvu priznal, mu velmi zalezi a jejiz ztrata nakonec zlepsi i jeho jedinou skutecnou lasku - hudbu. Penn je zde velmi dobry, ale nejlepsi je S. Morton, ktera ackoliv za celou dobu nerekne jedine slovo, hraje ocima a gesty opravdu bravurne a dokonale se na postavu Hattie hodi. Osobne me ale mrzelo, ze je pojeti vaznejsi, a i kdyz je zde par Woodyho forku, jsou jaksi "aby se nereklo". Jinak je dej vcelku unyly a neozvlastnuji ho ani lehce ujete Emmetovy zaliby. Zkratka umelci jsou divni, citove nevyzpytatelni, jako tento film. A i kdyz divak vyciti Woodyho pointu - cili tu podprahovou lasku, kterou si Emmet k Hattie ne a nechce priznat - je to typ filmu, ktery staci videt jednou. A to je u Woodyho skoda. (22.04.2014)

Sweet and Lowdown, alebo historky z jazzových klubov v New York city podľa Woody Allena. ... If you are a student of jazz history, you are aware that Emmet Ray -- the subject of Woody Allens "Sweet and Lowdown" -- really existed. And not only did he exist, Emmet resembled many of the jazz musicians of the 1940s. At one point in his career he lived off the money earned by a couple of prostitutes, a practice not unheard of in jazz circles beginning with Buddy Bolden and Jelly Roll Morton. However, these jazz musicians prefer the term "manager" to the phrase pimp. Like many jazz legends, Emmet was an anti-hero, but his guitar playing -- makes up for his multitude of sins. Emmet was also a traveler who not only toured America but has played extensively in Europe. The guitarist lived at a time when jazzmen first traversed the country, spreading consciousness of jazz even to American audiences who were beyond the modest reach of radio and recordings. This original American art form not only spread across the country but to Europe in the 20s and 30s. The way was paved by such men as Louis Armstrong and Duke Ellington who were welcomed enthusiastically when they appeared on the other side of the Atlantic Armstrong in 1932 and Ellington in 1933. The audience for these giant talents included foreign musicians who modeled themselves after the American originators. Many Europeans played on a high level but only one became a major influence on American jazzmen -- the gypsy guitarist, Django Reinhardt. In Paris, Reinhardt and violinist Stephan Grappelli founded the Quintet of the Hot Club of France in 1934. Bringing his romantic, bittersweet gypsy ethos to the American jazz with which he had fallen in love, Django created an original sound and style. Though little is known about the life of Emmet Ray (few photographs and recordings exist today), the Woody Allen film attempted quite enthusiastically to capture the spirit of Emmet Ray -- and that of the crazy world of jazz -- on celluoid forever. Dirk Dickens, Encyclopedia of Obscure Jazz Artists (Mirage Press) (21.08.2012)

Allenova komedie bez Allena? Když si zvyknete na tu zvláštní neurotickou figurku s velkými brýlemi, tak se smějete téměř všemu, co vypustí z úst... Sean Penn je zde na své průměrné úrovni (tzn. velmi dobrý), ale Woody tu chybí. Mohl alespoň hrát v kapele ne klarinet :) I když Allen neplánoval natočit úpně čistokrevnou allenovskou komedii plnou dialogů o ničem a o všem, nedokázala jsem se zorientovat a neviděla jsem celkovou pospolitost scén. Biografie bez počátku a konce... (30.09.2005)