Chvilky

Film dost o ničem, musím říct (prý "zdánlivě banální", pche - jak zdánlivě? vždyť on prostě JE banální, panebože!). Nejsem člověk, který nutně vyžaduje od filmu nějaký příběh, ale zrovna v případě Chvilek mám pocit, že to je film, který mi nedal takřka nic. Hlavní postava mi nebyla nějak zvlášť sympatická - vlastně mi dost možná byla i lhostejná - a tak jak je zde vylíčena, si k ní podle mě ani moc cestu najít nejde, protože ona sama (kromě toho, že působí i poněkud neživotně či nevěrohodně - nevěřím například, že by se někdo s takovým přístupem k životu mohl naučit hrát tak dobře na housle jako Anežka - v tomto ohledu mi přišlo dost umělé, jak je do filmu naroubováno to, že Jenovéfa Boková je skutečně skvělá houslistka) tak strašně neví, co se životem, že je i nezáživné to sledovat. Chvilky mi v tomto ohledu trochu připomněly můj oblíbený film Laputa, jehož hlavní postava byla podobným způsobem pasivní, ale film to byl výrazně zábavnější (možná i tou určitou stylizací - Chvilky jsou oproti tomu tak strašně rádoby civilní, až jsou vlastně zoufale fádní, jako sama Anežka a problémy, kterým čelí (s nimiž se sice nakonec dokope zajít k psychologovi, ale nakonec se tam nezmůže na slovo - mimořádně trapná scéna s Lenkou Vlasákovou; obecně je v tom filmu trapných situací víc - proč tam třeba muselo být to močení u řeky? - a rovněž mnohé dialogy mi dost trhaly uši, popravdě, hlavně ty s Alenou Mihulovou). Párkrát jsem se tam něčemu uchechtnul, ale jinak to ze mě nějaké větší emoce nedostalo, a celkově se nemůžu ubránit pochybnostem, co ten film vlastně sděluje - že máme být zdravě průbojní a žít život podle sebe? Na to by jeden vážně nepřišel! Ale jak to udělat? Zní ta správná otázka... Jenovéfa Boková navíc pro mě osobně není dostatečně zajímavá, aby mě bavilo na ni koukat hodinu a půl v kuse - už jsem viděl i filmy, kde byla docela hezká, ale Chvilky nejsou ten případ, podruhé bych se tomu filmu už vyhnul. (03.03.2020)

Boková to věru nemá jednoduché – o milence se musí dělit, matce musí uklízet zahradu, otci pomáhá v lesním hospodářství, babču vozí po doktorech a dědovi masíruje proleželé kyčle. A pokud chce dostat rozhovor, musí si před hudebníkem sundat spodní prádlo a zatancovat čtverylku. Takže je vlastně takovým Harry Potterem před obdržením zvacího dopisu z Bradavic. 77 % (22.08.2019)

Po počátečním ošívání se mě tenhle film pohltil přesně tak, jak chtěl a měl, veškerou svou nepříjemností, až fyzickou naléhavostí, kterou předvádí a nechává pocítit. Skvělý formát, který jednoznačně funguje, nemůže nefungovat. **** Divák má, musí mít, protože to zná z vlastního života či okolí, což samo je na tíživosti mechanicky přidávající vědomí, neodbytný pocit prožívané kumulace, zahlcení, dušení, stupňování tlaku, repetitivnosti - ač přitom reálně jde ve filmu jen o jednoduché řetězení stále nových situací, o sled neopakujících se etud, názorných příkladů, kdy s Anežkou prožijeme typické setkání s každým z lidí v jejím životě právě a pouze jedinkrát. (S babičkou ji vidíme dvakrát, ale podruhé jen proto, že setkání s dědečkem se bez babiččiny asistence neobejde.) **** Film nás repetitivnosti vlastně milosrdně ušetří - o to horší to je. Únava pochází z naší zkušenosti se stejným fenoménem, víme tak dobře, co Anežka prožívá, do čeho se nechává vtahovat a jak a proč ty nešťastné mechanismy fungují - a je to o to těžší, že ona je nezkušená, že se nebrání, ještě to chtě nechtě živí a v nás poučenějších se všechno kroutí, protože my už víme, známe abecedu duševní hygieny a zlaté pravidlo, že topícímu se nepomůžeme, budeme-li se topit s ním, necháme-li se od něj stahovat pod hladinu, nevzepřeme-li se i silou, abychom se mohli nadechnout. **** Životní situace jsou tu přesně odpozorované a minimalisticky odprezentované se vší svou tíživostí, malostí, zasmyčkovaností, absurditou nefunkčních argumentů, malicherných výčitek, míjení či zakrývání podstaty, omezeností rozhledu, zdánlivou bezvýchodností - a právě v té lapidární, lékárnické formě podání nejmenšího možného množství jedu, na němž lze sledovat jeho destruktivnost, se skrývá síla snímku - v tom, jak zkušeně pojednává o pastech pro nezkušené. **** Za těžiště celého odprezentovaného řetězu situací, který po vypnutí kamery, víme, bude prostě pokračovat dál, dál za obzor, dál, než Anežka i z už trochu vyvýšeného stanoviště právě vidí, dokud - a pokud - ho sama aktivně nepřetrhne, k čemuž bude potřebovat ještě větší rozhled, pochopit nápovědu a vystoupat ještě výš, nebo dokud se pod tím tlakem pasivně nezhroutí a nenechá semlít jako jiní - lze považovat scénu u nedůvěryhodné psychoterapeutky, kde ze sebe (pochopitelně) nedostane ani slovo, ale nutně si musí uvědomit dědičné dispozice v ženské linii a porovnat se na životní ose s maminkou i babičkou. **** Rukopisem i silou vyznění - v odstupu i v účasti zároveň - to připomíná nejlepší rané věci Kelly Reichardt (Old Joy, Wendy a Lucy). **** Jenovéfa Boková byla pro tuhle roli vybrána jako dokonalý fyziognomický typ, pokud to pro ni nebylo přímo napsáno. Což zároveň znamená, že zůstávám zvědavá, jestli pod dobrým režisérem bude schopná hrát suverénně i úplně odlišné typy postav, nebo zda se jí film pouze trefil do osobního charakteru (stejně jako pozdější Bláhovcův Karel, já a ty). *~ (18.05.2019)

Psychologicky výživný materiál, taková sonda do jedné deprese. Možná, že tenhle příběh může některým lidem nastavit zrcadlo a že se v něm poznají. Čekala jsem, že ta psycholožka Anežce něco poradí a někam ji posune a Anežka najde cestu z toho začarovaného kruhu. Místo toho se tam plácala dál. Neměla ve své blízkosti někoho, kdo by jí ukázal, že to jde i jinak. Ona to neznala. Moc se toho tady nenamluví a celé se to táhne jako žvýkačka. (09.11.2020)

„Nejsem nemocná, jen trochu jiná.“ Jak to uchopit.. jak se s tím poprat.. jak z toho ven? To si přiznejme.. je to těžké, velmi těžké! A hlavně.. to si musí každý vybojovat sám.. tím je to těžší. A jestli jsem si u „Chvilek“ našla ty svoje dveře? Ano. Můžu udělat ten první krok... Jsem nesmělá, ale léčím se. (09.11.2020)