Chvilky

Chvilky jsou pro mě zvláštním filmem. Svým ležérním vyprávěním se snímek nikam nežene, ani netlačí na pilu, statické záběry se střídají s dynamičtějšími obrazy kamery a v podstatě ani žádné finále se nekoná. Příběh se odehrává během jednoho roku, kde hlavní hrdinka proplouvá životem, ve kterém se snaží najít nějaký smysl. Absence hudby navozuje realističtější ovzduší a krásné oči Jenovéfy celý film táhnou nejvíc. Povedené dílko, které má co říct a i přes zdánlivě nečinný děj se v něm ukrývá hluboké životní poselství. (01.09.2022)

ZA JÍDLO PŘED OBĚDEM NIC NECHCI. Civilní klubový film a trochu repetitivní vztahovka, v níž s hlavní hrdinkou nikdo nemluví, jen vede monology a tím pádem to vypadá, že na ní nikomu nezáleží. Je to přemýšlivé a pomalé, ale také zajímavé. Nepouštějte se prosím do sféry věštění (protože do každé lidské činnosti, která má být kvalitní, musíte vložit veškerou energii), radši se snažte ten film vnímat a trochu mu vyjít vstříc. Až na poněkud kvapný konec (hrdinka má být nad věcí?) jsem relativně spokojen. 70%. (26.11.2020)

Spociatku vyborny film, fakt to zacina namakane, holka si udrzuje rodinu v pohode ale za cenu permanentneho ustupovani a vyhyba sa konfliktom a nedorozumeniam. Cesta do pekla jest dlazdena najlepsimi umyslami, o tomto je film, a funguje. Kulisy su vyborne, dialogy obycajne, tempo namakane, skoda len toho ustreleneho zaveru - kludne mohla vybuchnut a film by sa skoncil tym, jak si rodina ide poradit s jej vybuchom a naslednymi nasledkami. To bych uvital, takyto koniec vo filme bol o hovne - teda zase pardon, mne to uniklo a chcel som napisat ze nebol domysleny a posobil slaboducho. Parkanova je zrejme rezisersky talent do buducnosti. sledovat jej tvorbu . 67 % (24.08.2019)

Film mj. o tom, jak vás můžou deptat rodiče a prarodiče, a chodíte (?) s nechutnym týpkem, záletnym kamiońákem (nic proti kamiońákům). Mě to bavilo, protože je to zas film o něčem jinym, a to téma je pro mě zajímavý. Jak už zmínil Necrotongue, film má dost pomalý tempo, což může někoho odradit, ale podle mě to funguje. Nejměně sympatické postavy: otec, kamiońák a slovenský "zpěvák". Úplně mi tý Bokový bylo líto, bych se nedivila, kdyby se sebrala a odjela někam hodně daleko. Ona se evidentně obklopuje dementníma a divnýma lidma, což teda nechápu - rodinu si nevybereš, ale styky s ní snad omezit můžeš, a ty ostatní si vybíráš. Takže to je dost hrůza. Všichni (hlavně členové rodiny)jí tam neustále dávají nějaký rozkazy (které nakonec vždy poslechne, aby už měla klid - jak jí rozumim) a nevyžádaný rady a pořád ji hodnotěj, Takže to logicky směřuje k pro mě nejsilnějšímu momentu filmu, k návštěvě psycholožky. Holka je rozložená, přesto jí i nadále rodina nakládá, viz Pokorná:"Ty si nic tak nebereš, ty máš holt jinou povahu, než já a maminka..." Depka. Zajímalo by mě pokračování, protože příběh vyzní do ztracena. (03.11.2020)

Zajímalo by mě, komu režisérka a scenáristka v jedné osobě tento snímek adresovala. Zda lidem, kteří si za postavu Anežky dosadí sami sebe (a nebudu zastírat, že několik úvodních scén mi opravdu připomnělo vlastní příbuzné), nebo lidem, kteří zneužívají své nejbližší, chtějí jenom brát a ne dávat. Výsledek je každopádně velmi rozpačitý, protože z hlavní hrdinky si skutečně nelze brát příklad. Nikdo z rodiny se jí nezeptá na její potřeby a přání, a když je konečně může vyjádřit - byť na sezení u psycholožky - raději jen mlčí a pláče. Hm. (05.07.2018)