Smečka

Režisér Tomáš Polenský a jeho Smečka (2020) do českých kin přináší sportovní film, který díky svým protichůdným tendencím a motivu osamostatnění nastoluje relativně originální myšlenku, která ovšem působí originálně pouze v kontrastu k příběhu, který film vypráví. Ten je o talentovaném hokejovém brankáři Davidovi (Tomáš Dalecký), který se snaží začlenit do nového týmu, přičemž někteří jeho spoluhráči a další postavy mu toto začlenění značně ztěžují. Momenty z hokejového prostředí jsou ze stylistického úhlu pohledu velice líbivé. Montážní sekvence příprav na zápasy přesvědčivě budují tempo a samotné zápasy jsou také velmi dynamické, a to díky skvělé práci kamery či například záběrům, kdy sdílíme hledisko Davida. Předností hokejových zápasů a scén v šatně je také dominující napětí, které je skvěle gradováno jak na lokální úrovni scény, tak i v úrovni globální – v šatně postupně dochází k větším špatnostem a před začátky utkání je jasně ustaveno, co je v sázce, přičemž se ona sázka opět postupně zvětšuje. Na jedné straně tu jsou pozitivní jednotlivosti, na straně druhé snímek obsahuje mnoho neuspokojivých prvků, které jsou ale paradoxně způsobeny jedním z nejatraktivnějších aspektů Smečky – motivem osamostatnění, jenž se postupně dostává do popředí. Snímek využívá mnoho žánrových schémat, přičemž jejich prolínání a množství zdánlivě produkují pocit nesoudržnosti. Tyto schémata jsou spojeny s některými Davidovými problémy, se kterými se musí potýkat, kupříkladu s Carol (Anastasia Chocholatá), spoluhráčem Mikym (Tomáš Mrvík) a celým týmem Vlků. Některé tyto problémy jsou ale velice zkratkovitě vyřešeny, například se zcela nevysvětlí motivace Carol k vytvoření vztahu se zmíněným Mikym i samotná šikana je relativně jednoduše až pochybně řešena stylem „oko za oko“ a psychologická újma je neexistující. Mezi Davidem a Mikym existují paralely, které jsou sice v některých momentech až moc do očí bijící, ale u obou můžeme zpozorovat osamostatnění. Především u Davida je postupné osamostatnění zřetelně vidět, kdy ho nejprve opustí Carol, jeho nová kamarádka a později přítelkyně Leny (Denisa Biskupová) ho v procesu osamostatnění podporuje, a nakonec se také oprostí od vlivu otce (Jiří Vyorálek). Jeho uznání bylo pro Davida a jeho činy klíčovou motivací. Stejně jako David, také Miky se před posledním zápasem poprvé vzepře otci, načež je díky tomu schopen pomoci Davidovi překonat krizový zdravotní stav způsobený cukrovkou. Vývoj motivu osamostatnění vyvrcholí při tomto posledním zápase, kdy nejenže je David jediný, který drží Vlky nad vodou v základní hrací době, ale také samostatně zajistí výhru při nájezdech. Princip osamostatnění také působí v rovině žánrových schémat simultánně s osamostatněním Davida. Společně s odezněním problémů s Carol či se šikanou odezní také schéma teenagerovského filmu a sociálního dramatu o šikaně, načež se dominantním stává konečně samostatné schéma sportovního filmu a tento vývoj žánrových schémat tak v jistém smyslu paradoxně vytváří soudržný celek. Samotný hokej je tak postupně ustaven jako nejdůležitější aspekt filmu, stejně jako se stává nejdůležitější součástí v životě Davida. Dominantní pozice hokeje také vysvětluje, proč jsou přehlíženy jisté nesrovnalosti s psychologií postav, jejich motivacemi či zkratkovité řešení některých problémů. Osamostatnění tedy Davidovi zajistilo začlenění v týmu Vlků a tato protichůdná tendence je aspoň v mých očích atraktivně ozvláštňující. Protichůdný je ale také celý snímek v rámci sportovních filmů, zobrazující týmový sport, kdy Smečka přináší zprávu v podstatě opačnou k velké většině podobných filmů. Tedy že člověk nepotřebuje ostatní, ale vše může dokázat samostatně. Myšlenka může sama o sobě působit jako klišé, ale její implementace v příběhu, kde figuruje týmový sport, je relativně originální. Smečka je díky své odvážné formě, vybízející k originálnímu čtení, i přes své nedostatky vskutku jedinečným dílem. (20.10.2020) (méně) (více)

Nechci na ten film být zlý, protože je lepší než KRAJINA VE STÍNU (která bude získávat České lvy). Lepší než poslední Slámův snímek je ovšem i záznam z nepovedené kolonoskopie (esteticky zajímavější a co do vhledu do problematiky přínosnější), a tak to není moc velká pochvala. Zkusím to znovu: celovečerní fikční debut Tomáše Polenského je docela ok televizní poč...kat, ono to jde do kin, a to navzdory střídání pár převážně interiérových lokací a s tak špatným zvukovým mixem? Snad napotřetí se mi to už povede. SMEČKA je dost výlučné dílo, čímž je zajímavá (neznamená nutně dobrá), protože se snaží kombinovat a) teenagerovský biják o dospívání, b) sportovní drama o lůzrech, mezi které přichází talentovaný nový hrač jakožto potenciální záchrana skoro odepsaného týmu, c) film-argument o šikaně. Zatímco v zahraničí jsou uvedená schémata velmi dobře osvědčená, uzpůsobená klasickému vyprávění, u nás jsou poněkud jiné tradice, založené na výrazné epizodičnosti a spíše pasivitě postav. Film, pod kterým jsou uvedeni Polenský spolu s Irenou Kocí jako lidé zodpovědní za scénář (dramaturg/yně buď neexistoval/a, nebo by měl/a vrátit peníze), je na pomezí dvou tradic. Na místo epizodičnosti pracuje s rozsáhlejšími žánrovými schématy, jenže po pár desítkách minut tyto opustí, takže na místo izolovaných jednotek máme větší bloky, jenže celek je stále nesoudržný. Od teen filmu o milostných trablech se přejde k dramatu o šikaně, aniž by se linie z předchozího (přebrání přítelkyně agresorem, potenciální nová dívka) jakkoliv dořešily. A zejména: žánrové, aniž by bylo inscenováno aspoň se základní schopností po naplnění konvencí, převládne nad argumentem, když rozhodující poslední zápas (schéma sportovního snímku) je důležitější než onen argument (snímek o šikaně), protože provázání kvůli náhlé názorové změně některých postav nefunguje. Vede to k paradoxu, kdy mládežnická podívaná proti šikaně je na konec o tom, že šikanu vyřeší leda šikana, protože agresorovi se v hlavě nerozsvítí, dokud nedostane přes hlavu hokejkou (a druhý pěstí přes hubu). Jo, a taky šikanovaní musí být opravdu nadaní, aby byli v týmu nepostradatelní. Dílo-argument vede k paradoxu, kdy nechce souhlasit s postavou otce (zastávajícího tezi, že násilí řeší násilí), ale ve výsledku je stvrzením jeho rady, že šikanátorům je třeba to vrátit, promluva a obracení se na autority výše je k ničemu. Ukázkový Everyday Patriarchy Bullshit, u kterého mě nejvíc zaráží, že se na výsledku jakkoliv podílela jakákoliv žena (jedna postava je mrcha, která z nevysvětlitelných důvodů začne chodit s agresorem, druhá taky funguje jenom jako objekt vztažený k mužskému "hrdinovi" a je z vyprávění eliminována, na matku nikdo nedá a způsobuje jenom problémy, přestože jako jediná má mozek a nebojí se ho použít). Oceňuji tak leda společenský přesah, kdy je ukázáno, že ve Zlíně je to o tom, kdo se narodil do jak privilegované rodiny, kdo má kolik peněz, kontaktů a absentující morálky. Akorát se obávám, že tohle vyplývá mimoděk (a takové jednání není potrestáno, leda na úrovni ega-neuposlechnutí otce, než na systémové rovině). Někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami, ale protože to navzdory estetické konvenčnosti a dramaturgické nezvládnutosti míří do kin a ne do televize, přikláním se k lepším dvěma. (07.09.2020) (méně) (více)