Bez věcí nad věcí

Hlavnou témou je súčasný materialistický svet, v ktorom sme si zvykli mať všetko a napriek tomu nám stále niečo chýba. Možnosti, ktoré nám dnešná doba ponúka je takmer nekonečno, no akosi sa v tom všetkom začíname strácať. Ak dosiahneme stanovený cieľ, po chvíľke naplnenia a hrdosti prichádza pocit prázdna a ďalšia potreba niečo dosiahnuť, či vlastniť. Sme zmätení so všetkých tých možností, ktoré nám prinášajú len zanedbateľne krátke uspokojenie. Hlavnými postavami sú dvaja muži po 30-ke. Za aplikáciu, ktorú vymysleli je im ponúknutá obrovská suma. Zároveň v stave mierneho opojenia uzavrú pred všetkými kamarátmi nebezpečnú stávku. Na 100 dní sa vzdajú všetkého, čo vlastnia. Každý jeden deň si môžu jednu vec vybrať, ktorá im bude vrátená. Kto prehrá, stráca nárok na svoju časť zisku a prenechá ju svojim kamarátom. Príbeh sa v podstate vyvíja tak, ako divák tuší. Čím menej toho človek má, tým je život jednoduchší a prichádza prílev slobody. Odrazu sú vnímané aj maličkosti, ktoré sú však paradoxne v živote veľakrát dôležitejšie ako tie, naoko, “veľké” veci. Obaja herci hrajú veľmi sympaticky, divák sa dobre zabáva a nenásilným spôsobom si pripomína skutočné hodnoty, na ktorých záleží. (23.09.2019)

Zatímco rozjezd je svěží a nápaditý, dojezd poměrně kostrbatý a těžkopádný. Velcí kamarádi. Od dětství. Znají rodiny toho druhého, dokonce spolu mají firmu a nyní udělali milionový aplikační obchod. Ale krapet se u toho nepohodli a v opileckém rozpoložení uzavřeli podivnou sázku o to, kdo z nich vydrží déle bez všech svých věcí. Konzumní společnost má totiž dostat pořádně přes prsty. Protože hoši musí začít od podlahy a každý den si mohou něco ze svého dosavadního komfortu vzít. Kdo prohraje, svůj podíl přepíše na jejich zaměstnance. To vše má trvat sto dní. Uvěřitelné? Moc ne. Originální? Možná. Pochopitelně začnou (a divák má s nimi) přehodnocovat své životní hodnoty a zapřemýšlí právě nad konzumním životem (nejen hrdinové, ale i mnozí diváci nakupují kousky, které kolikrát zůstanou v neporušené krabici), ekologií, přátelstvím. Do toho se objeví hezká holka, ať se nám to nějak dějově nakupí, přičemž ona sama má s materialismem své trable. Solidní námět se krapet rozmělní a v druhé polovině prostě ztratí drajv. A závěr vyvrcholí docela málo nápaditou formou. Režisér a scénárista (a jeden z ústřední dvojice) Florian David Fitz a jeho kolega Matthias Schweighöfer jsou nicméně skvělí: oběma nechybí dramatičnost a humor. A jsou nehorázní sympaťáci. Stejně jako babička jednoho z nich. To, že to směřuje k otřepanému prozření, tak ve finále až tolik nevadí. (22.07.2019)

Co se týká humoru, dobrá německá komedie je stejný příměr jako zborcené harfy tón. Na úrovni kritiky konzumní hodnotové orientace jsem té mileniálské sortě filozofujících revolucionářů nezbaštil ani jedno z těch prázdných gest a na podobně motivované Up in the Air se to může jen zbožně koukat. Kdyby Schweighöfera navlékli do zbroje, spletl bych si jej s Brienne z Tarthu.. (29.04.2022)

Florian David Fitz je mým oblíbencem už od Deníku doktorky, ale když se chopí scénáře, nemívá vždy šťastnou ruku. O to smutnější, že má nápady, ale nedokáže je dotáhnout. V tomhle filmu šlo právě jen o ten nápad a snad úvodní čtvrthodinku, než celý snímek začal haprovat. ____ Nápad na život bez všech věcí, kdy si každý den smí člověk vzít zpátky jen jednu jedinou, zapadl téměř okamžitě, nebyl vůbec rozvinutý, a oba „kamarádi“ ani nedodržovali pravidla. ___ O materialismus ale stejně moc nešlo. Nastoupil zcela zbytečný a nudný milostný románek. Postupně se ukázalo, že jeden z kamarádů je dětinský ubrečenec, zatímco druhý je sebestředný podrazák, takže bylo po diváckých sympatiích. Jediné, co se mi na jejich vztahu líbilo byla cynicky pravdivá věta: „Nejsme nejlepší přátelé, my se jenom dlouho známe.“ Nějak se do toho zamotala babička, která furt lezla na štafle. Taky nějaká variace na Zuckerberga, docela dost sprostá, protože ze skutečné žijící osoby udělala kreaturu, aniž by to mělo oporu v realitě. A jeden kýčovitý dřevěný panáček. SHRNUTÍ: Ta jediná věc, kterou jste si měli vzít, měla být kniha Jak psát scénáře, pro začátečníky. (11.02.2020)

Vsadil bych boty, že když jsem v březnu strávil týden v Německu, že na mě ze všech plakátů k tomuto filmu zářila číslovka 99. Na druhou stranu je možné, že jsem si něco vyfabuloval. Námět se zasazením do dnešní doby více než aktuální, realizace se úplně nezdařila, protože se Florianovi rozběhlo ve scénáři příliš mnoho témat, z nichž ve finále nestačil uchopit ani jedno. Je obtížné napsat scénář, natočit film a ještě k tomu střihnout hlavní roli. Je to velká škoda, protože film měl nakročeno tuze dobře. Nu což, pokud nefabuluji i s čísly, v Německu slavil úspěch v návštěvnosti, a to se počítá. (20.12.2019)