Starfish

Keby. Nemám rád, keď si postavy uvedomujú vlastnú filmovú existenciu, uberá to na serióznosti, pôsobivosti a atmosfére. Pokazilo mi to nedávno The OA, pokazilo mi to Starfish, a keby to už nikto nikdy nepoužil, svet by bol krajší a pôsobivejší. A Whiteov film teda pôsobivý je. Predstavujem si, jak sa ho chystal natočiť roky a nakoniec doňho nacpal úplne všetko - ešte aj animovanú sekvenciu, a s výnimkou spomínaného failu mu to absolútne vyšlo. Milujem tieto malé sci-fi pocitovky. Musieť Starfish opísať jednou vetou, poviem, že je to ako keby ste sa snažili sfilmovať hudbu od Radiohead. Nadšenie. (20.06.2019)

Film, který jen mate tělem. Podobně jako u Fontány se velkohubě snaží dát nějaký přesah bolesti z odchodu milovaného člověka. Nic proti, taková bolest je veliká, ale zažívá ji asi víc lidí ve světě, jenže ti o tom netočí hlubokomyslné filmy, pro které si konec ukradnu z 2001: Vesmírná odysea. Ubíjejících 26 minut se díváme na holku, o které nic nevíme - kde dělá, jestli dělá, co rodiče, co sourozenci, prostě je jen v domě své kamarádky, která nedávno zemřela, a zde sedí a čumí. dokonce mám pocit, že ani nejí, i když jednou ji bylo vidět, jak vylučuje. A zjevuje se jí tam chlap bez půlky xichtu. V půlce najednou dojde ke zlomu, venku zima, zničená auta a domy, nějaký druh strašidla a tajuplný hlas ve vysílačce. Fajn, konečně se to rozjede, ale ono ne, opět se vrátíme do domu a jede se další kolo. Btw, docela mě překvapuje, že to režíroval chlap, na takový jistý umělecký, sebestředný narcismus typu umění pro umění a pro ně samotné dělají především ženské režisérky. Mno, a ten konec mne taky nějak nedojal. Nemusím mít všechno vysvětlené polopatě, ale aspoň nějaký náznak toho, co tím chtěl básník říci, nějakou nápomocnou ruku divákovi bych čekal. Tady záleží na nás, jak si co vysvětlíme sami (bez hledání ve fórech na IMDB), a vysvětlit si to celé můžeme mnoha způsoby, včetně Lost faktoru. Což znamená, že sám tvůrce netuší, co chtěl říct. Ale musí s tím opruzovat diváky a ještě je klamat možností, že zde najdou sci-fi a horor. (02.07.2019)

Jé, zase si tu někdo hraje na umělce. Zbytečně dlouhé scény a záběry, první půl hodina totální nuda, pak se konečně něco stane, něco se děje tak 10 minut a pak zase totální nuda. A pak se dozvíme, že SPOILER se to celé odehrává v hlavě Aubrey, takže to celé vlastně nikam nevedlo. KONEC SPOILERU. Já teda nevím, takový nápad podat apokalypsu se mi celkem líbil, ale ve finále vlastně tyhle nápady a všechno to, co tam bylo rozehrané, vlastně bylo úplně zbytečné. Úplně nejlepší by bylo ten film neoznačovat jako sci-fi a horor, protože na sci-fi si to jenom hraje a horor to už vůbec není. Je to jenom neskutečně utahané smiřování se se smrtí, které rozehraje celkem zajímavý děj, aby pak následně vrazilo divákovi kudlu do zad. Nemá to atmosféru, je to chladné a bezemoční, nic se tam neděje. Zklamání a ztráta času. 1* (02.07.2019)

Nikoli bezchybný, ale svou originalitou a debutantským přetlakem nápadů sympatický počin koncipovaný jako audiovizuální paralela k formátu mixtape. Při tom s kořeny v ranku žánrově se tvářících surreálních metafor nitra svých postav – typu Donnie Darko či Pi – a stejně jako zmíněné klasiky současně vyšinutý i intimní, a díky tomu emocionálně pohlcující a divácky fascinující. (29.12.2019)

V první půlhodině se člověk nedozví nic, pokud tedy nepočítám to, že hlavní hrdinka je strašně moc smutná ze smrti své nejlepší kámošky. Pak nastoupí halucinace, ufouni, hlas ve vysílačce, kazety, spousta obrazových filtrů, existenciální bláboly a psychadelické výjevy podpořené adekvátní hudbou. A to všechno se tu povaluje bez nejmenšího řádu. Na tohle asi moje mozková kapacita nestačí. Pár hezkých záběrů a sympatická Virginia Gardner stačí jen na 15%. (04.07.2019)