Where to Invade Next

"Celý svět má placenou mateřskou dovolenou, kromě dvou zemí, které jsou tak chudé, že si to nemohou dovolit. Papua Nová Guinea a USA." Já chci žít svůj americký sen, ale rozhodně ne v USA, nýbrž na své rodné hroudě. Česká republika je prostě skvělá. Před Moorovou invazí se totiž ubránila tím, že evidentně nemá nic, co by USA chtěly. Bůh žehnej našim politikům za to, že všechno nechali prozíravě rozkrást a tím zabránili našemu napadení. Mně se ten dokument ze začátku hrozně líbil, protože v Itálii, Francii i Finsku předvedl Moore nejúžasnější udivené grimasy. Bylo se totiž nad čím podivovat, ale jakmile jsem zjistil, že se mu líbí černý Němec, vychvaluje hotely pro vrahy a doporučuje do vedení všech bank ženy, tak jsem pocítil mírné zklamání. Taky zábavnost si najednou odskočila odpočinout do Tuniska a vrátila se až s tradičně trefným závěrečným poučením. (24.02.2017)

Michael zvládl už daleko lepší manipulace, či kritiky. Tady začal v Itálii, což kolem roku 2015 určitě není dobrý příklad prosperující, šťastné země. Katastrofální jih, uprchlická vlna, obrovský státní dluh, nezaměstnanost...to ti Michaeli nic neříká že :) ? Není toho plevelu více, než květinek? Francie - ano, jídlo mají skvělé, ale co z toho, když je tam několik měsíců výjimečný stav? Finsko - ano ve vzdělávání jsou hodně progresivní, ale jejich systému napomáhá menší populace a odlišný sociální vývoj společnosti. Slovinsko a spol. - VŠ zcela zadarmo je fikce...dlouhodobě neudržitelný koncept, kde nějaké (nejlépe malé) spolufinancování je třeba. Stát to stojí dost peněz a v současné době je návratnost těchto investic špatná (alespoň v ČR). Německo - bez přistěhovalců nepoužitelný stát. Těží ze své vůdčí pozice v EU. Jinak v tomhle "ráji" se jaksi moc nerodí dětí...zvláštní. Navíc jim tam nedávno přišlo přes milión nových kamarádů. Třeba nahradí tu nízkou plodnost a nedostatek pracovních sil :) :) . Ahmed se vyznal ze svého němectví...to bylo hodně zábavné :) . Dále už nebudu rozebírat jednotlivé výdobytky. Jsou vždy vytržené z kontextu. K tomu všemu ještě vyznání portugalských policistů proti trestu smrti. Rozesmálo mě to svou roztomilou propagandistickou naivitou. Jako norský nápravný systém, to je opravdu vrchol lidské přehnané humanistické blbosti (vskutku - tohle mě nepřestane fascinovat, neuvěřitelné, šílené...tohle je film Demolition Man v praxi). Ne, ne, ne...nebudu to dále komentovat. Moore seskládal slabší kousek. Jestliže jen částečně zapojíte kritické myšlení, tak mu na tohle neskočíte. 38%. (23.08.2016)

Fakty a propaganda si vo filme podali ruku vo vzácne vyrovnanom pomere. Nechcem tu riešiť všetky detaily, len pár postrehov. 1. Moore pracuje veľmi kvalitne s emóciami a po tejto stránke sa jeho film vyrovná hociktorému hollywoodskemu dojáku. 2. Priemerný Američan nadobudne po projekcii skalopevný dojem, že Moore a s ním celá Európa, je komunizmom predchnutá. Jednoducho preto, že idey, ktoré chce Moore importovať do USA sú tam pokladané už dobrých 60 rokov za "červené" - neakceptovateľné. 3. Tvrdenie, že "kliniky reprodukčného zdravia" sú jedným z motorov ženskej emancipácie, otriaslo aj mnou, dekadentným Európanom. (16.06.2016)

Michael Moore změnil image a místo tlustého dědka teď vypadá jako tlustá bába, ale jinak se toho moc nezměnilo. Naštěstí je to mnohem zábavnější než "O kapitalismu s láskou", protože se zabývá nám mnohem bližšími evropskými zeměmi a všemi těmi sociálními vymoženostmi, které tu máme a v USA nemají, jako např. dlouhou dovolenou, zdravá jídla ve školních jídelnách, rovné příležitosti pro ženy, fešácké kriminály a vzdělání zdarma. Pro Evropany je to asi zábava, protože Moore to tu líčí jako ráj na zemi. Jak film působí na Američany by mě zajímalo. (28.04.2016)

„Víte, že jste na tom špatně, když vás litují Francouzi.“ V podstatě několik dohromady poslepovaných epizod ležérního cestopisného pořadu typu No Reservations, s tím rozdílem, že (sebe)ironický moderátor neřeší kuchyni nebo pamětihodnosti jednotlivých zemí, ale výhody tamějšího sociálního systému. Způsob, jakým manipuluje s fakty a emocemi, je zároveň mnohem víc „edgy“ (rozhovor s otcem jedné z Breivikových obětí, prostříhávání na mlácení amerických černošských vězňů). Samozřejmě jde o extrémně zjednodušující pohled na některé dílčí výhody, vyjmuté z širšího politicko-historicko-společenského kontextu, což si Moore občas uvědomí, ale mnohem častěji se nechává unést tím, co slyší a neklade (si) doplňující otázky, které by ohrozily jeho tezi. Zvoleného konceptu se navíc nedrží až tak důsledně, když kromě evropských zemích obývaných bílými lidmi, o nichž mluví v úvodu, zavítá také do Tuniska nebo když navzdory předsevzetí vybírat jenom „květiny“, nikoli „plevel“, neodolá pokušení vytáhnout během návštěvy Německa nacistickou minulost země (byť jen k podepření myšlenky o nezbytnosti přijmout vedle svých vítězství i své porážky). V porovnání s Mooreovými předchozími filmy se tento nese v poměrně uvolněném duchu, s převahou hravosti nad cynismem, a snaží se (hlavně) Američany povzbudit, aby otevřeli oči, pohlédli za hranice a připustili, že v jiných státech byly ideály, na nichž USA stojí (svoboda, rovnost), uvedeny do praxe mnohem funkčněji. Z tohoto hlediska lze zvolenou argumentační strategii přijmout jako adekvátní pro cílovou diváckou skupinu a film si užít coby demagogickou komediální road-movie, zprostředkovávající americký pohled na svět. Pro Evropany Where to Invade Next žel mnoho podnětů k zamyšlení nad tím, co by mohli dělat jinak a lépe, nenabízí. 70% (06.06.2016)