Konečně trhák!

Trochu mě to zklamalo. Jednotlivé scény v šou Band Wagon mi připadají být nekompaktní a vzájemně nenavazující. V průběhu posledního "gangsterského" příběhu jsem měl také pocit, že toto se takto na jevišti předvést nedá. To k negativům. Pozitiva: Krásná Cyd Charisse (vždy, když je na scéně), dvě taneční scény s Astairem a Charisse (z toho druhá, "gangsterská" vyloženě úchvatná), skutečně pěkná trojčata, zajímavý vývoj vztahu mezi oběha hlavními představiteli. 75% (08.01.2010)

Přiznaný návrat do minulosti, k prvním filmovým muzikálům, které se odehrávaly převážně v divadelním prostředí (ve stejné době jako ony měla premiéru stejnojmenná broadwayská předloha filmu). Film ale tradiční backstage schéma modernizuje zakomponováním prvků z pozdějších, plně integrovaných muzikálů a dovoluje hrdinům, aby si párkrát zatančili sami pro sebe. Množství obsažených klišé je částečně odůvodněno staromódní povahou zápletky, v níž je návrat k osvědčeným postupům, třebaže za přispění mladé krve, obhajován. Nevyčítal bych proto filmu nízký stupeň originality, přebírání populárních písní ze 30. let a kopírování vyprávěcích vzorců z hudebních komedií s Ginger a Fredem (sblížení skrze nevraživost) i z filmů o umělcích různých generací (cestou k úspěchu je sloučení tradice s inovací). Řekl bych, že onu archaičnost si uvědomoval jak Minnelli, nabízející divákům optimistickou, barevně rozjásanou protilátku na všechny realističtější poválečné filmy (což dobře ukazuje muzikální „přemalování“ konvencí hard-boiled detektivek v nejvelkolepějším tanečním čísle) i Astaire, na jehož přítomnosti je film víceméně založen a který s nečekaným nadhledem reflektuje svou vlastní pozici v šoubyznysu. Podobně jako celý film a podobně jako Judy Garland o rok později v podstatně sžíravějším Zrodila se hvězda. Konečně trhák! není tak sebereflexivní film jako Zpívání v dešti ani stejně vizuálně úchvatná podívaná jako Američan v Paříži, přesto požadavky na muzikál z produkce Arthura Freeda nejen naplňuje, ale minimálně parodickým číslem Girl Hunt, svědčícím o tom, jak brzy si v Hollywoodu začali uvědomovat některá žánrová klišé (třebaže úplně původní inspirací byly pro Roger Edense Spillaneho detektivky), jde daleko za žádaný standard. Tvůrci si na ploše nějakých dvanácti minut utahují z tajuplnosti a ostentativního fatalismu filmů noir i z drsného voice-overu vypravěče (I hit hard - And I hate hard) a díky sladěné choreografii akčních a tanečních scén to celé funguje jako muzikál i jako krimi. Dovolím si kacířsky tvrdit, že málokomu se kdy podařilo tak elegantně vystihnout esenci filmů noir. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Anderton (20.03.2016)

Muzikál, ktorý svojim posolstvom o potrebe "entertainovať" na javisku vytočí asi všetkých intelektuálov. Ale ide o to, že Astaire nič iné, ako skvele baviť nevedel, a keď sa má tváriť ako Faust, musí jeho snaha vychádzať ako gýč. Čiže lepšia skvelá zábava, ako falošná hra na umenie. Film je občas veľmi zábavný, pri čísle "Triplets" zase naopak dosť trápny, ale po tejto infantilnej vsuvke nasleduje dlhá pasáž paródie na film noir a to je jedna z najlepších tanečných a hudobných sekvencií v hollywoodskom muzikáli vôbec. Sú tu sympatické a pekné ženy, má to energiu a šlape to, je to pateticky americké (to je konštatovanie, či je to plus alebo mínus, keďže sa jedná o americký muzikál, je na divákovi) a Astaire je ako starší pán stále pred kamerou prirodzený. (08.12.2015)

Právě toto období Freda Astaira moc nemusím. Začátkem 50. let viditelně procházel krizí středního věku. Jako by se v rolích nemohl rozhodnout, zda ještě stojí za to udržovat při životě image „věčně mladého“ kozlíka, nebo začít s ublíženeckou maskou „patřím do starého železa,“ kterou by se chránil mladší konkurenci a burcoval příznivce k projevům loajality. Na Přidej se k nám se mi líbí, že na rozdíl od Královské svatby z toho dělá součást hry. Fred hraje vyhasínající hvězdu šoubyznysu, která se v dekádě boje filmu s televizí cítí jaksi nepatřičně. Doba náhle posunula muzikály od komorních swingových k pestrobarevným spektáklům a Přidej se k nám tomuto požadavku vychází vstříc a současně ho paroduje. Tím si vytváří účinné alibi proti logické námitce, že je to do očí bijící plagiát Zpívání v dešti. Celá struktura filmu je jako přes kopírák, číslo po čísle. Místo Make ´Em Laugh se zpívá velmi podobná píseň That´s Entertainment, diletantské pokusy natočit zvukový film s „němými“ herci nahrazují scény zkoušení ambiciózního muzikálu, po boku Kellyho Broadway melody se staví Astairův příběh v příběhu, taneční mikroparodie na film noir, atd. atd. Zkuste si ty dva filmy pustit po sobě a přesně pochopíte, co mám na mysli. 70% (27.11.2008)

Barevná nuda bez jakéhokoliv chytlavého songu. Na vyžilého Astaira nebyl zrovna nejlahodnější pohled, Cyd Charissová působila mnohem zajímavěji - ovšem jen v tom posledním čísle, muzikálové variaci na chandlerovské detektivky. Asteirův voice over "She was bad and dangerous, but she was my kind of woman..." a Charissové femme fatale bylo tím nejlepším, co mohl Minnelli v tomto svém počinu nabídnout. Jenže přetrpět celý film jen kvůli posledním deseti minutám? To je skoro mučednictví... (21.03.2007)